Takové zvláštní a znepokojivé pocity se mne zmocňovaly během zvlášť dlouhé zimy, když jsem dvakrát podlehl viróze a byl jsem nervózní, protože jsem se z toho nemohl dostat. Můj organismus byl zeslabený, a jak jsem do sebe ládovat léky, měl jsem další problémy. Velmi mne to trápilo. Nemohl jsem spát a díval jsem se ze své postele do tmavé oblohy. Napadaly mne všelijaké myšlenky a nejvíc jsem přemýšlel o smrti. Viděl jsem mnohokrát za svou praxi umírat lidi. Pokojně nebo ve strachu a bolesti. Nyní myslím na to, co je za životem? Četl jsem nějaké knihy, ale neodpověděly mi na otázku, kterou spíš vnímám, než dovedu vyslovit nahlas. Kdybych si ji položil a měl odvahu vyslechnout pravdivou odpověď, asi bych to neunesl. A proto jsem neklidný a mám strach tak dlouho stonat.
„No jo, kovářova kobyla chodí bosa, co?“ smála se mi žena, když viděla, jak zápasím se svou nemocí.
Ušklíbl jsem se. Ty toho tak víš, ženská, pomyslel jsem si, ale neřekl ani slovo. Pozoroval jsem ji v zrcadle, když jsem kloktal nějaké kapky, jak se dívá na sebe a rovná si pramínky svých odbarvených vlasů.
„Co bys tomu řekl, kdybychom si koupili chalupu?“ řekla najednou a její ruce sjely po mých zádech.
„Prosím tě, a kdo tam bude jezdit?“ řekl jsem s plnou pusou kloktadla.
„Třeba já,“ zasmála se perlivě.
Vyplivl jsem ten dryák a otočil se k ní.
„Ty, ano? Když jsme týden na horách, tak už koukáš ve středu, abychom byli zase v Praze. “
„A víš, co mám práce? “ řekla jako vždycky s takovou truchlivou maskou ve tváři.
Tu si nasadila vždycky, když jsem po ní něco chtěl, co ji nevyhovalo. Zřejmě, jsem si jist, že to dělají všechny ženy na svou obranu, aby se po nich nechtělo něco víc, než samy chtějí. Nechci se s ní hádat. Nemá to cenu. Vždycky si prosadila své a pak byl delší dobu klid. A ten já potřebuji ze všeho nejvíc.
„S tou chalupou ti jen té práce přibude,“ řekl jsem schválně stejným tónem.
Položil jsem sklenici na umyvadlo a pustil kohoutek s vodou, abych si opláchl obličej.
„Stejně si myslím, že bychom tu chalupu měli koupit. “
Byl jsem přesvědčený, že už podepsala nějakou smlouvu a teď chce peníze. Utřel jsem si obličej do ručníku.
„A kolik stojí?“
„Osm set tisíc,“ řekla, jakoby mluvila o docela obyčejné věci a vytáhla z pouzdra rtěnku.
Soustředěně se dívala do zrcadla a kroužila po svých krásných rtech.
„Mohl bych se zeptat, kde je ta chalupa lokalizována?“ řekl jsem upjatě, protože jsem si představoval, že je už ubrus stole a kamna pečlivě umytá.
„Nemluv tak strojeně. Štve mně to,“ řekla a promnula rty.
Pak dala rtěnku zpět do pouzdra a zatáhla zip.
„No, musela jsem podepsat smlouvu hned,“ poznamenala trochu zkroušeně.
„A někdo ti snad držel pistoli u hlavy?“ opáčil jsem naoko starostlivě.
„No to zrovna ne, ale bylo tam hodně zájemců. Byla jsem tam s architektem. Byl nadšen.“
„No hlavně, že architekt byl nadšen. Tak proč si tu chalupu nekoupil on? Aby nám to pak nezáviděl,“ řekl jsem starostlivě.
Byl jsem ironický, protože tohle nemám rád. Postavila mne před hotovou věc, protože kdyby se začala se mnou radit, určitě věděla, že bychom nikam nedošli.
„Ty jsi nemožný,“ povzdechla si a odešla jak královna z koupelny.
Musel jsem se smát. Moje žena podepíše smlouvu skoro za milión, vnutí mi nějaký barák, který jsem v životě neviděl, a ještě se urazí, když mám dotazy. Upravil jsem se a šel za ní. Seděla v křesle, ve svém hedvábném županu, dívala se na nějaký pitomý seriál a lakovala si nehty. Vrhla na mne krátký, ale nekompromisní pohled.
„A mohl bych vidět alespoň obrázek?“ zeptal jsem se pokorným hlasem.
Nejdřív se na mne zkoumavě podívala a pak si podala kabelku. Chvíli se v ní hrabala, až našla malé pouzdro, kde měla všechno možné. Chvíli listovala v papírcích, než našla fotku. Podala mi ji a pokračovala v lakování nehtů. Vyrazilo mi to dech. Ta chaloupka byla opravdu nádherná. Kolem stály vysoké sosny, jinak byla obehnána zahrádkou a v ní stály asi čtyři ovocné stromy.
„Tak co?“ zeptala se naoko lhostejně.
„Tak jo,“ řekl jsem a vrátil ji fotku.
Odložila štěteček a foukala si na nalakované nehty. Třepala s rukama a ani jednou se na mě nepodívala. Ale já na její pohled čekal. Měl být pečetí smlouvy mezi námi. Konečně mne obdařila modří svých krásných očí a usmála se.
„Já věřím, že se ti tam bude líbit,“ řekla jen a já viděl v její tváři, že mne pochopila a udělala to pro mne.
„A než půjdeš do důchodu, budeš to mít zařízené podle svého. Ta zahrádka je plná bylinek.“
„Ale já se v bylinkách moc neorientuji,“ namítl jsem.
„Přírodu máš rád, ne?“ otázala se s přesvědčivým hlasem.
♣
Usmál jsem se. Bylo mi jasné, že něco zamýšlí. Zatímco já se utápím ve svých vnitřních nejistotách a depkách, ona už ví dopředu, co budu dělat za pár let. Ano mám, řekl jsem si v duchu a tím jsem odpověděl i sám sobě. Alespoň na chvíli odjet z Prahy a vykašlat se na všechno, co mne trápí a otravuje. Třeba ta naše spořádaná domácnost, v které se už roky nic nepohnulo z místa. Ty stále stejné, opakující se historky z práce, které si nosí domů a já pořád nevím, o kom mluví, kdo jsou ti lidé a proč se tím musím, alespoň naoko zabývat. Ale rozhodně jsou důležití pro její život, protože ona se s nimi stále srovnává. Já o své práci mlčím. Nikdy se mne na nic neptá a nikdy za mnou ani nepřišla. Jakoby se nemocnici úmyslně vyhýbala. A já tomu nerozumím, jen začínám chápat, že celá rodina žije pouze jejím životem, jejími potřebami a jejími přáními. Dobře, hlavně, že je klid.
Nebudu dlouze mluvit o tom, že zatím zima pominula a já se zbavil těch zdravotních problémů, které mne zužovaly. Vysvitlo totiž sluníčko a to bylo to nejlepší, co mne vytáhlo z chmurných nálad. Ale ještě neslezl všude sníh. Pozoroval jsem, že moje žena se připravuje zaútočit na naši chaloupku s všelijakými dekami a dečkami. Bože, kde jsou ženské, všude jsou nějaké hadry.
„Copak to děláš krásného?“ zeptal jsem si, když seděla u šicího stroje a dávala dohromady nějaké kusy látek.
„No přeci patchwork,“ řekla, jakoby to bylo samo sebou.
„A k čemu to bude?“
„Přehoz přes válendy,“ odpověděla stručně.
Mně by stačila kančí kůže, pomyslel jsem si. Zajímavé je, že ty ženské jsou od pradávna stejné. A představit si Marii jako neandertálku, která žvýká kůže před jeskyní? Musel jsem se usmívat, ale tak, aby se mne na příčinu mé náhlé veselosti nezeptala.
„A nestačilo by, kdybychom koupili nějaké deky?“ řekl jsem a s nedůvěrou jsem se díval na různé čtverce, jak k sobě nějak nepatří barvou a ani vzorem.
„To teda nestačilo,“ řekla rezolutně.
A šila dál. Pozoroval jsem ji. Věděl jsem, že teď dojde, jak to dodělá, na puntíkované nabírané závěsy a dečky, nesmyslné dečky, na které se nesmělo nic postavit a které byly zdrojem nekonečných svárů.
„Já jsem si myslel, že to pojmeme nějak přírodně,“ řekl jsem naoko zamyšleně a ona se ke mně zprudka otočila.
„Tak hele, vedle nás má chalupu profesor Příhoda, kousek dál doktor Zahrádka, pak Němečkovi, Zabloudilovi, Richterovi. Představ si, kdyby nás někdo přišel navštívit a my to tam neměli útulné.“
„Ale drahá, pokud si pamatuji, tak jsi říkala, že to děláš kvůli mně,“ namítl jsem jemně.
„No jasně, že kvůli tobě,“ odpověděla tak určitě, že jsem neměl ani na chvíli zapochybovat, jak mám skvělou a pozornou ženu.
„Myslel jsem, že bychom to zařídili prostě, jak to bývalo dřív.“
„A Richterová řekne, že to nemáme ani zařízený. Ty prostě nesmíš myslet jen na to, co chceš sám. Musíš se trochu přizpůsobit.“
„Aha. Tak dobře. Naše chalupa bude vlastně divadlo pro druhé lidi. Tak to jo.“
„A teď jsi mne naštval. Já se tady dřu po nocích, vyšívám monogramy na polštářky a ty mi řekneš, že je to divadlo.“
Bože, já jsem to nepochopil! Omluvám se. Konečně si našla svou ženskou seberealizaci.
„Dělám si legraci. To víš, že je to pěkné. Moje babička taky měla háčkované záclonky, vyšívané ubrusy. Ještě dnes na to vzpomínám,“ řekl jsem naoko zasněně.
Jo, vzpomínám si, jak jsem si dal jednou nohy na stůl a dostal jsem herdu do zad. A tak mne ta výzdoba otrávila nadobro. Domov by měl být důvěrné místo, naplněný láskou, intimitou a štěstím. Ale to je asi směšné o tom tak uvažovat. Mužům stačí velmi málo, aby se cítili spokojení.
Marie hodně utrácí. Ale já ji to nevyčítám. Pokud na to máme, tak ať si dělá radosti, jak tomu říká. Onehdy přinesla mikrovlnou troubu a celý večer jsem poslouchal kuchařské recepty. Namítl jsem, že jídlo z mikrovlnné trouby je velmi nezdravé.
„Co to povídáš za nesmysly? Kdyby to byla pravda, tak by ji nevyráběli, to přeci dá rozum.“
Skoro se urazila a já jsem zabránil jejímu odchodu do ložnice přiznáním, že jsem si jen dělal legraci.
„Sám se o nic nestaráš a přitom se všemu jen vysmíváš. Někdy mi ty tvoje vtipy jdou na nervy. A v poslední době čím dál víc,“ řekla a znechuceně odložila knížku s recepty. Nemám to rád, když se zlobí, strach ze scén a demonstrativních odchodů ze společných prostor, jako je kuchyň nebo obývák, je čím dál silnější. Protože jednou se zvednu já a odejdu navždy. Tuším to a nechci tu chvíli přivolávat.
♣
Bývaly doby, kdy jsem byl do Marie opravdu zamilován. Velmi zamilován. Líbila se mi a to nejen proto, že byla hezká. Svým způsobem se mi zdála výjimečná. Její nálady se střídaly jako aprílové počasí a já jsem se moc rád s ní smiřoval, protože jsem tak mohl plně rozvíjet svou fantazii ve dvoření a milování. A jí se to líbilo. Dráždili jsme jeden druhého, abychom pak mohli spolu splynout v přání zase objevovat taje lásky a vzájemné přitažlivosti.
Zůstalo nám jen vzájemné špičkování, a čím víc jsme byli opatrní, abychom se nehádali, tím víc jsme ztráceli vášeň i pravou lásku. A tak zůstala ta krásná domácnost, do které ona vnášela všechno, co by jinak vnášela do našeho vztahu. Chodili jsme kolem sebe jako lovci a přitom jsme dělali, že se nic neděje. Nepřiznávali jsme si, jak jeden druhému jdeme už na nervy. Občas mi vyčetla, že se chovám povýšeně a nadřazeně a tím mi chtěla naznačit, že mi mé špitálové manýry přerůstají přes hlavu. Říkala tomu tak, kdykoliv jsem už na pokraji trpělivosti, zvýšil hlas.
„Nejsem nějaká sanitářka, abys na mne vyskakoval," prohlásila a přitom neměla ani tušení, o čem mluví.
„Měla sis vzít nějakého Lojzu z vaší Lhoty, když si myslíš, že se chovám nemožně,“ odpověděl jsem klidně.
Tehdy se strašně urazila. Ale ne kvůli tomu, co jsem řekl. Že jsem sáhl na její ego. To nesnesla. Vložila do našeho vztahu všechno, protože se cítila nadřazená nad ostatními, že si vzala doktora z Prahy. A že s ním může mávat, což předváděla vždycky, když jsme jeli k jejím rodičům. Nechal jsem si to líbit, protože tehdy jsem ji ještě opravdu velmi miloval. Myslel jsem si, že ji to přejde, až se nasytí obdivem svých bývalých kamarádek a sousedů. Jen jednou ji její otec, můj tchán, napomenul a byl z toho cirkus ještě v Praze.
„Je celá matka,“ povzdechl si tchán, když jsme spolu kouřili na zápraží, „měl bys s tím něco dělat, nebo na to doplatíš.“
Jeho rada byla nad zlato, ale já neměl sílu a chuť čelit své ženě, která mne, jak jsem konečně věděl a tušil, mne milovala a okupovala celé mé nitro, mou duši i srdce.
To už tehdy jsem se zařadil mezi ty mlčící, shovívavé a podpantoflizované manžele, kteří jsou za to odměňováni vystlaným hnízdem a jistotou.
Muži jsou nesmírně omezováni vášní žen, kterou projevují při zdobení příbytků. Moje matka byla úplně stejná, a tak jsem se roky nebránil. V celém bytě měla nějaké choulostivé věci a můj otec měl svůj stolek, kam si smí postavit láhev s pivem a skleničkou. Její vášeň po stolování a uklízení byla až chorobná a ona tomu říkala rodinné hnízdečko.
Po rozhovoru o chalupě jsem se cítil velmi unaven a vyčerpán. Už vím, že se nesmím s ženou dohadovat, nemám sílu oponovat jejím argumentům a nechci dělat zbytečné dusno. Ale nechci vypadat jako zbabělec, který utíká z boje.
„Tak,“ řekla spokojeně a rozprostřela přede mne svou práci.
„Hezké, že?“
Tak ji to pochval, řeklo něco ve mně, ale mně se to nelíbilo.
„A jak že se tomu říká?“ zeptal jsem se, ale po chvíli jsem si uvědomil, že mi to před chvílí říkala.
„Dělají to v Americe. Patchwork,“ řekla, usmála se na mne a rukou mávla lehce nad tím zázrakem.
A jak budu na chalupě sám, tak to dám pryč, abych se na to nemusel dívat, pomyslel jsem si.
„Víš, mně připadá, že tam vidím kusy mé staré košile,“ řekl jsem vzal si brýle, abych se o tom ujistil.
„No jasně. I kusy mých starých šatů. Než bych to vyhodila, tak jsem nechala v tom památku na naše časy,“ odpověděla.
Byla to tedy mozaika vzpomínek. Sedli jsme si spolu na gauč.
„Tu košili jsi měl na sobě, když jsme byli v Itálii, vzpomínáš?“ řekla něžně a pohladila ten kousek látky.
„A tyhle šaty jsi měla tehdy na výletě v Tatrách. Byl jsi tak krásná,“ řekl jsem.
A tak jsme bloudili pohledem po našich vzpomínkách a dotýkali jsme se jeden druhého. Člověku zbudou jen vzpomínky, ale proč nad nimi plakat? Je to prostě světa běh. Jen já něčeho velmi želím a vnitřně strádám. Mám pocit, jakoby se můj život tříštil na kusy a já tomu nemohu zabránit. A moje žena sedí vedle mne a dojatě se dívá na kousky látek, které jsou našimi osobními dějinami.
„Ta chaloupka bude naše hnízdečko,“ řekla Marie tak něžně, že jsem pocítil, jak se mi ženou slzy do očí a tak jsem se odvrátil. Bojím se umřít, pomyslel jsem si. Teď, když se pomalu blíží konec mé kariéry, vidím sám na sobě, že jak málo času jsem věnoval rodině a dětem. A ona, i když se za celý život nezastavila, byla schopná chránit všechno, co jsme spolu vybudovali a udělali, zatímco já jsem pro to neměl valný smysl. Je to normální a ženy s tím počítají. Tedy některé, ty milující. Vzal jsem ji za ruce, ale nebyl mocen jediného slova. Pohladila mne a vstala. Ještě nikdy neviděla moje slzy. Ještě o nich neměla tušení. A proto řekla, že jde vařit, aby se jich nemusela dotýkat ani očima. Zůstal jsem v pokoji sám. Díval jsem se z okna na protější dům plný takových lidí, jako jsme my dva a zmocňovala se mne nejistota, že to dlouho vydržím. Z kuchyně bylo slyšet zvuky, jak umývala nádobí. Bytem se linula vůně jejího parfému a všechno bylo v pohodě a klidu. Navenek.
„Nechceš kafe?“ zeptala se mne ve dveřích a já se až lekl jejího hlasu.
„Dáš si se mnou?“ zeptal jsem se.
„Ale ano. Docela mám chuť, “ řekla a rukou si urovnala zástěru. To gesto mne dojalo. Nevím proč.
„A dáš si k tomu buchtu nebo dort?“ zeptala se zase, když jsem si sedl v kuchyni za stůl.
„Třeba dort.“
Vytáhla z ledničky velký dort a opatrně ho kousek ukrojila.
„Zkoušela jsem jeden recept,“ řekl, „ Holánková mi ho dala, je to jednoduché a myslím, že dobré. Takový lehký dort. Zítra si můžeš vzít kousek do práce.“
„No, raději nechám Petrovi.“
„Prosím tě, Petr přijde až v pátek. Dělá na nějakém projektu a Sylva dorty nejí.“
Dívala se starostlivě na mne, jestli mi chutná, tak jsem ji to musel pochválit.
„Představ si, že Sandra dostala přidáno,“ začala o práci a já se rozhodl, že to vyslechnu. Poslouchal jsem však jen tóny jejího hlasu a obsah jsem nevnímal. Rozčilovala se a zase se uklidňovala, když vyprávěla, jak to šéfovi pořádně nandala.
Začalo se stmívat a ona vstala a rozsvítila lampu nad stolem.
„Už bychom měli koupit něco nového. Viděla jsem ve Světlušce ….“ A její hlas se ztrácel v prostoru a já se díval, jak ji září oči v tom světle a rozkládá rukama, jakoby chtěla uletět.
„Už aby bylo pořádné jaro,“ řekl jsem, ale neodpověděla mi. Sklízela ze stolu nádobí a chystala se ho umýt. Díval jsem se za ní, jak nese podnos do kuchyně, a říkal jsem si, že je stále pěkná ženská. A to ji omlouvalo. Jedině to ji omlouvalo, protože jsem se s ní chtěl milovat ještě ten večer.
„Možná, že se budeš zlobit, ale já jsem se domluvila ze sousedkou, že mi ušije halenku podle Burdy. Skočila bych tam na chvíli,“ řekla z kuchyně.
„Proč bych se zlobil?“ řekl jsem, ale ve skutečnosti jsem byl naštvaný. Její tři šatníky byly narvané k prasknutí. Nikdy nic nevyhodila. Byla tak zvyklá z domu všechno schovávat. Půl sklepa zabraly její boty a kabelky.
„Tak já jdu,“ řekla najednou a měla nalíčené rty.
„Jo, asi si půjdu číst,“ řekl jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.
„Jo, a umyj po sobě vanu, jestli se budeš koupat,“ řekla ještě mezi dveřmi a zaklapla je. Pustil jsem si vodu do vany a televizi. Všiml jsem si, že na protějším domě už vyskakuji světla v oknech a do pokoje vane večerní, chladný, předjarní vzduch. Vlezl jsem si do teplé vody a poslouchal přitom televizi. Byl jsem napjatý až k prasknutí. Nervózní, nespokojený, přecpaný a nešťastný, že nezvládnu ani tak jednoduchou věc, abych ji zatáhl do postele.
Ona uměla manévrovat jako nějaký admirál. Nebylo to jednoduché, spíš hloupé a zbabělé a také sobecké. Ode mne i od ní. Raději jsem předstíral spánek, když přišla, aby nevycítila, že mne zklamala.
♣
Nakonec jsem jel sám na chalupu zkontrolovat topení a vodu. Chladné počasí v březnu nikoho jistě nezaskočí, ale tam ještě stále leží sníh. Marie zatím shání po příbuzenstvu zavařeniny, aby udělala nějaké zásoby. Mluvila i o sklenici sádla a přepuštěného másla. Já jsem se ptal, proč to shání a ona, že bude vařit po staru. Radši jsem se zdržel dalších poznámek. Tak jsem po práci nasedl do auta a jel sám. Děti neprojevily zájem, ani chuť se tam podívat. Petr má před zkouškami a Sylva zařizuje nějakou výstavu. Už nám nepatří. Žena to nese dobře, ale mně děti chybí. Snad, až bude nějaké vnouče. Ne, tohle bych nikdy ženě nesvěřil. Touha po vnoučatech je typicky ženská záležitost a muž jen přihlíží z dálky, než na něho to škvrně zavolá – dědo, dědečku! Ale nyní, když jsem sám, mohu trochu více přemýšlet o sobě a o světě kolem mne, který se náhle mění a já se ho snažím zachytit a pochopit. Mé pocity a myšlenky je nesmírně těžké vyjádřit. Nesmírně. Podivné myšlenky na mne přicházejí čím dál více a nabývají konkrétních podob lidí a věcí z mé minulosti, jak jsem ji prožíval, naplněný ideály a touhou poznat všechna tajemství života. Dnes vím, že jsou taková, které by člověk rád oželel. Však nejsou jen vzpomínky, ale i zážitky, které natrvalo zůstávají ve mně v podobě neodbytných nočních můr. A já jsem se nyní měl stát člověkem, který se dívá na hvězdy, omámený vůněmi borovic a květů z nedalekých luk? A zatímco se svět stále mění, já uvidím, pokud budu mít trochu štěstí, svou hvězdu, a pak budu s ní mluvit o všem, co bylo pro mne důležité, krásné i bolestné, protože o tom se nedá s ženami mluvit. Za svou praxi jsem poznal mnoho lidí. Lékařů i pacientů, lidí v nejrůznějších situacích a spoustu vyznavačů všelijakých hodnot. Nejsem filozof, nejsem spisovatel, ale obyčejný člověk. Moje povolání mne jaksi vysunulo z řad lidí, ke kterým vlastně patřím a já jsem o nich stále přemýšlel a pozoroval je. Jakoby z dálky. Byl jsem velmi osamělý. Celý život. I mezi všemi lidmi, kteří se neustále kolem mne pohybovali a vířili své energie, své představy a své definice života, lásky, nemoci a smrti. Někdy to bylo až k zalknutí.
Znám pravdu o konci života, a to mne stále vrhá dopředu, ne ovšem k mému vlastnímu vývoji, ale k myšlenkám o mém konci. A to musím zarazit! Zdá se mi, že ti, kdo se pachtí za všemi těmi náboženstvími a ctnostmi, nikdy neuvidí a neuslyší podivné věci a skutečnosti, které v životě existují. A přitom jsou tak prosté!. Někdy za mnou chodívají lidé s nejrůznějšími potížemi a svěřují se mi, protože si myslí, že jsem moudrý a že znám na všechno lék. Mezi nimi byl také jeden kněz, který sbírá byliny a pak nabírá vodu ze studánky, protože věří, že mu pomůže na jeho ukrutné bolesti v kolenou a žaludku. Měl jsem mu chuť říci – pane faráři, neklečte na studené zemi a nepijte podřadné víno. Neřekl jsem ani slovo a předepsal jsem mu léky. Kdybych to vyslovil a on chtěl moji myšlenku vysvětlit, asi bych mu odpověděl, aby více věřil Bohu než v křehkost lidského přemýšlení. Mám problém mluvit s takovými lidmi. Matou mne. Já vím, jak pracuje příroda, znám lidský organismus a také to, co působí na všechny pochody těla. Ale je pozdě lidem říkat, že se mají mírnit ve svém životě.
S těmito myšlenkami jsem dojel a místo. Zaparkoval jsem u lesa a šel polní cestou nahoru, k chaloupce. Skutečně jsem se nemýlil, že všude budou ještě zbytky sněhu. Ale vzduch byl tak čistý průzračný. Paprsky slunce se dotýkaly mého obličeje a vál chladný vítr. Šel jsem a díval se před sebe. Na kopci jsem viděl tu chaloupku obklopenou borovicemi, se vztyčeným komínem a bylo mi najednou – hezky. Nadechl jsem se a čerstvý vzduch pronikl celým mým tělem a já jsem byl vděčný Marii, že to udělala. Udělala to z titulu své nekonečné ženské moudrosti, která plyne z lásky, kterou nikdy muži nepochopí, ale mohou jí být účastni. Protože já ráno, až tu budu na dovolené, vstanu. To ráno, při prvním rozbřesku, když se začnou ozývat ptáci a vítr si pohrává s větvemi mých borovic, uslyším zvoničky z údolí. Ještě bude ticho. Ale už se v lese začnou dít věci! A já půjdu jako pozorovatel, tichnouce, abych nerušil tu krásu a něhu přírody a budu se dotýkat drsné kůry stromů. Možná, že objevím studánku nebo paseku! Možná i maliní a ostružiní. A možná potkám někoho, s kým si budu rozumět.
Pokračování
