Tajemství zdraví: 5 - Medicína ve středověku

Autor: Irena Maura Novotná | 28.1.2012 o 0:07 | (upravené 29.1.2012 o 13:48) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  1017x

Po pádu Říma přešlo lékárnictví a léčení do křesťanských klášterů. Katolická církev sice zastala názor, že nemoc je trest boží a jako taková může být léčena jen modlitbami a pokáním, katoličtí mniši přesto uchovali dědictví antiky. Opisovali atické herbáře a jiné odborné texty a pěstování bylin včetně přírodního léčitelství se stalo jejich doménou.

„Péče o nemocné musí mít přednost před všemi povinnostmi a stát nad nimi,“ bylo heslem sv. Benedikta. Právě tento pokyn byl myšlenkou, která vedla ke zniku klášterního léčitelství"Řádový bratr  Cassiodor ( r. 490 – 580) založil mnišskou akademii, v níž se kromě svobodných umění vyučovalo i medicíně. Za vlády ostrogótského  krále Theodericha I. (od 473).byl Cassiodor v jeho službách spolu s význačným filozofem Boëthiem. Oba působili  jako úředníci a rádci. Patří nejvýznačnější učence té doby. Zostřující se politické . a náboženské  vztahy s Byzancí vyvolali nové napětí v Itálii, které mj. vedlo k uvěznění a popravě Boëthia (524).

Institutiones

Ve svém spise Institutiones (kolem r. 560) Cassiodor vyzval mnichy, aby zkoumali vlastnosti bylin a jejich směsi a studovali Hippokrata, Dioskurida a Galéna v latinském překladu. Kromě uvedených děl se mniši také opírali o Plinia a jeho rozsáhlou nauku o přírodě (Naturalis historia)..

Isidor ze Sevilly

Vědění, které bylo po bouřích stěhování národů ještě dochováno, se pokusil předat budoucím generacím biskup Isidor ze Sevilly ( asi r. 570-636). Povězme si nyní krátce k jeho životě :

Legenda praví, že při narození Isidora včelí roj nechal na jeho ústech med. Měla to být předpověď daru neobvyklé výmluvnosti, kterou tento světec měl. Stejně jak rodina sv. Řehoře (a jiných tehdejší svatých) dala i Isidorova rodina církvi několik svatých: Leandra a Fulgencia - jeho bratry a Florentinu (sestru). Avšak největším z nich byl Isidor. Psalo se o něm: „myšlenkovým vzletem byl roven Platonovi, věděním s Aristotelovi, výmluvností Cicerovi, všestranností Didimovi, erudicí Origenovi, důstojností Jeronýmovi, učením Augustinovi a svatostí Řehořovi I. Velkému, tehdejšímu papeži. Ten, když jednou četl jeden z Isidorových dopisů, řekl: "Toto je druhý Daniel. On přestihl Šalamouna!".

Pocházel z Nového Kartága, z vysoce postavené  španělsko-římské rodiny. V roku 554, během útoku byzantského císaře na Španělsko, utekl jeho otec do Sevilly, kde se zanedlouho narodil Isidor. Po brzké smrti rodičů se o něj staral bratr, arcibiskup města. Tam sledoval bouřlivé dějiny Španělska, kdy jeho bratr putoval k císaři s prosbou o pomoc proti arianskému králi Vizigotů, který zavraždil syna, sv. Hermenegilda (585) za to, že se obrátil na katolickou víru a biskupa sv. Leandra odsoudil k vyhnanství (584). Zažil také obležení svého města (583-84). Avšak dočkal se obrácení Vizigotů, k němuž došlo po smrti toho krále. V roce 599, po smrti bratra, byl Isidor zvolen metropolitou Sevilly. 37 let moudře a horlivě řídil svou arcidiecézi. Svolal několik synodů, na kterých byly schváleny zákony, týkající se náboženské kázně a církevního života. V roce 633 v Toledu schválil credo, používané nejen ve španělské liturgii, kterou sjednotil. Jeho smrt byla stejně výmluvná jako jeho život.  Podle pramenů 4. dubna roku 636, ve věku 82 let zemřel Byl pohřben s bratrem a sestrou. V roce 1063 byl přenesen do Lyonu. Formální kanonizace proběhla teprve v roce 1598. Papež Innocenc XII. prohlásil sv. Isidora doktorem církve (1722). Zanechal nepomíjející stopy v církevní literatuře.

Ve svých Etymologiích (Etymologiarum sive originum libri XX) vytvořil encyklopedii, která se četl celý středověk. Čtvrtý díl této encyklopedie je pojímán jako základní kurz medicíny na křižovatce mezi antikou a středověkem. A byla také významným krokem k novému začátku v medíně za vlády Karla Velikého.

Loršský lékopis

Pravděpodobně byl sepsán pod vedením opata Richbodoa koncem 8. století v klášteře Lorsch u Wormsu. Zakládá se z velké části na antických poznáních, ale zabývá se i domácím rostlinstvem. V té době byl galgán nebo zázvor nedostupnou záležitostí, takže se za ně hledala náhrada. Loršský lékopis vyslovuje pochybnost, zda vykonávání medicíny věc bohulibá, či nikoliv, Proč? Antické zdroje, z nichž klášterní medicína vycházela byly pohanského původu a leckdy i protkány starověkými názory, které nebylo snadné v té době akceptovat. Ale přesto, tento lékopis poprvé obhajuje jednání lékařů a uvádí je do souladu s křesťanskou věroukou.

Zakládání klášterních zahrad

První klášterní zahrady vznikly v 8. a 9. století v Itálii, kde již byla vyspělá zahradnická kultura Římanů. Znalosti mnichů se dostaly tak do oblasti severně od Alp a přinesli s sebou i mnoho středomořských rostlin. Lidová jména některých rostlin, jako je šalvěj (lat. Salvia) nebo heřmánek (lat. Chamomilla), poukazují na jejich původ.  Bylinkové zahrady se nazývaly herbularius. Sbírané rostliny byly sušeny a uchovávány ve speciálních prostorech. Pojem droga je odvozen od středoněmeckého slova „drog“ suchý.

Bylinková poezie

Walahfrid Strabo (nar. zřejmě roku 808)

Walahfriedův Hortulus patří k botanickým a poetickým mistrovským dílům středověku.

"Roztrhej smyčky bez řádu bujících kopřiv a znič chodby,obývané světloplachým krtkem,vyzdvihujíc přitom žížaly na světlo denní."

Odo Magdunensis -  Macer floridus

Další objevenou knihou o léčení bylinkami je De viribus herbarum, autorem je   benediktin Odo Magdunensis ve druhé polovině 11. století. V Macer se poprvé objevuje humorální patologie opírající se o Galéna.

Salernská lékařská škola

Když začali evropští učenci vrcholného středověku postupně přijímat arabské lékařské poznatky a znovu objevovat texty Hippokrata a Galéna, docházelo už k zakládání nemocnic, lékařských škol a univerzit. Tato škola byla jednou z mnoha škol,nemocnic a univerzit,které v tomto období vznikaly.Mateřský benediktinský klášter provozoval v Salernu jakési lázně.Vyučovali a pracovali tu muži i ženy bez rozdílu náboženského vyznání..Na konci 11.století tu velmi působil Constantinus Afrikánus,černý klerik,který přeložil mnoho děl z arabštiny a řečtiny do latiny.Díky němu se humorální patologie stala dokonale známou.

Constantinus Africanus

Pocházel z Karthaga. Žil v 2. polovině 11. stol. Jeho nevýznamnější spisy jsou  Liber de chirurgia a Liber de gradibus complicium medicamentorum.

Hildegarda z Bingenu

Teorii čtyř šťáv propagovala také abatyše Hildegarda,žijící ve 12.století.Sepsala dva velké spisy-Physica a Causae et curae.Hodně spolupracuje s lidovým léčitelstvím a zaznamenává ho.Proto si díky ní můžeme oživit mnoho lidových pověr.Např. bylina bukvice měla chránit před milostnými čáry.Lidové uctívání Hildegardy začalo již po její smrti,ale dosud nebyla prohlášena za svatou.Ve středověku zůstalo Hildegardino dílo relativně bezvýznamné.Důvodem bylo to,že na počátku12. století byla k dispozici velká díla ze salernské školy.

Slavné srdeční víno Svaté Hildegardy-10 petrželí i s natí nastrouháme nakrájíme,vaříme 10 minut,svaříme jemně se 3 lžícemi medu a 1 lžící vinného octa to vše v 1 litru vína.Přecedíme přes pláténko a pijeme denně večer 1-2 štamprdle.

Scholastická medicína

Po epoše klášterní medicíny  následovala tzv. scholastická medicína jako samostatný obor na vysokých lékařských školách. Na přelomu vrcholného středověku klášterní medicína, zaměřená na léčení bylinami, ztratila své výsostné postavení, ale m,noho klášterů již ve 12. století začalo zařazovat do  svých knihoven spisy ze Salernu. Byla to snaha o přijetí nové akademické medicíny. Lékařská fakulta vedle teologické, právnické a nižší fakulty artistické bývá součástí univerzit od jejich založení. Lékaři tak získávají univerzitní vzdělání, a tím také zcela nové postavení ve společnosti.

Kromě teoretických znalostí se budoucí lékaři již v průběhu studií setkávali i s praxí. Se zkušenějšími lékaři navštěvovali lůžka pacientů ve veřejných špitálech nebo soukromně. Mezi nejčastější diagnostické metody patřila uroskopie (zkoumání moči), koproskopie (zkoumání stolice) a například také hematoskopie (zkoumání krve). Středověcí lékaři neopomíjeli ani význam lidského potu. Toto všechno musel dobrý lékař posuzovat všemi smysly. Vzorky se ochutnávaly, prohlížely, očichávaly, vařily a sledovaly se sedimenty. Velmi propracovaná byla také teorie o lidském pulzu.

Nejčastěji byla choroba chápána jako trest boží, což ovšem mohlo vést k lékařské skepsi, protože ani vynikající lékař nedokáže zvrátit záměr boha. Objevovaly se ovšem i zmínky o miniaturních částečkách, které mohou nemoci šířit (mohli bychom je přirovnat k dnešním virům). Za možného viníka vzniku nemoci byl ve středověku ale označován také vzduch, zápach nebo špína.

Za významné centrum vzdělanosti v oblasti lékařství byla považována univerzita ve francouzském Montpelieru..

http://www.rozhlas.cz/leonardo/clovek/_zprava/317932

Lékařství v období renesance

Na přechodu mezi středověkem a novověkem, v renesanci, se kláštery postupně vzdávaly lékařské činnosti. I když lékařské vědění stále narůstalo, zdraví lidstva klesalo.

Následkem černého moru ztratila Evropa v letech mezi roky 1315 a 1317 třetinu svého obyvatelstva.

Girolamo Fracastoro (Verona kolem 1478 nebo 1483 - 8.8.1553); italský lékař (díky spisu De contagione je považován za zakladatele moderní patologie), filosof, humanista, astronom, básník. Pomponazziho žák, studoval v Padově a od 1502 zde učil logiku, od roku 1509 učil ve Veroně. V přírodovědných studiích vycházel z Galéna, Alexandra z Afrodisia a Averroa. Velmi známou se stala jeho naučná báseň Syphilidis sive morbi gallici libri tres (Syfilis neboli galská nemoc,1520; v německém překladu in: Schriftenreihe der nordwestdeutschen dermatologischen Gesellschaft. Nr. 6, Kiel 1960), v níž popisuje příznaky a pojmenovává tuto chorobu. Rozpoznal, že chorobu způsobuje „contagium“, tedy dochází k ní nákazou, infikováním. Ve svém tří dílném pojednání

De contagionibus et contagiosis morbis et eorum curatione libri tres (O nákaze a nakažlivých chorobách a jejich léčení, 1546) popisuje všechny tehdy známá infekční onemocnění a opatření proti nim a jejich léčení. V poslední knize je zmíněn rovněž syfilis, který navrhuje léčit též tělesným pohybem a rtuťovými kůrami. Rozvíjel teorii, podle níž infekce způsobuje živoucí „contagium“ a zdůrazňuje význam čistého vzduchu, vody a nečistého oděvu.

Z díla: Syphilis sive morbi gallici libri tres, 1530; De contagione et contagiosis morbis, 1546; De sympathia et antipathia rerum liber unus, Venedig 1546; Fracastorius sive de anima dialogus, 1553; Naugerius sive de poetica dialogus, 1555; Opera omnia philosophica et medica, Venedeg 1555; Opera omnia, Padua 1739; Scritti inediti di G. Fracostoro (ed. F. Pellegrini, Verona 1955).

Ve filosofii je považován za prvního italského přírodního filosofa (vzorem Empedoklés a jeho názory - celá příroda je prostoupena sympatiemi a antipatiemi). Fracastoro nebyl atomistou, i když navazoval na myšlenku výronů a obrazů věcí, jež pronikají pomocí smyslů do duše (Démokritos a jeho eidola), aby mohl vysvětlit působení mezi těly na dálku: z jednoho těla se uvolňují částečky sympatie nebo antipatie, které proniknou otvory do jiného těla a navážou spojení. Pro vysvětlení vnímání, poznání ještě toto zdůvodnění zdokonalil.

Fracastoro pozoroval pohyby přírody a kladl si otázku, jak se může stát smyslově vnímatelný pohyb předmětem poznání. Spolu s B. Telesiem a T. Campanellou tedy pěstují jistou „psychologii poznání“. Ve svém díle Turrius sive de intellectione (1555) uvádí, že z těla vycházející korpuskuly vnikají do lidské duše a zde jsou „aktualizovány“. Poznání přírody a přírodních pohybů nevzniká pouze tím, že se duch chová pasivně, přijímá a pozoruje, ale tím, že pozorovaná smyslová data současně spojuje do myšlenkové jednoty. Do takové jednoty, která svoji strukturou odpovídá obsahům pozorování a proto je schopna je „reprezentovat“.

Aristotelské teorii poznání dává tak Fracastoro nové obrysy. Podle Aristotela „formuje“ „činný“ intelekt data, která mu předkládá „pasivní“ intelekt. Fracastoro nahrazuje Aristotelovu teorii intellectus agens a intellectus passibilis učením o species: poznání podle něj nespočívá v intelektuálním „formování“ „materiálu“ zkušenosti, nýbrž ve stanovení (též usazení) symbolů reprezentace. Symboly reprezentace nazývá species: intelektuální „pojištění“(snad i „zviditelnění“) smyslových dat. S pomocí species nejsou smyslová data „formována“, nýbrž „reprezentována“ nebo přivedena k intelektuálnímu představení; species přinášejí a představují rozumu (Verstand) obsahy zkušenosti, spojují smyslová data, která jsou takto ovlivňována rozumem.

Fracastorova práce na pojmech „příroda“ a „pohyb“ stojí od počátku v rámci filosofie poznání, přesněji: reflektuje podmínky možné zkušenosti přírody. Jeho pojem species končí s aristotelským a středověkým učením o abstrakcích a nahrazuje ji teorii reprezentace objektů. Species - nebo symbol, kterým se samo myšlení představuje jako pozorující pohyb přírody - funguje jako rozhraní receptivity a aktivity ducha. Zkušenostní vnímání a myslící vědomí se setkávají ve species jako symbol jednoty aktivity a pasivity ducha - duch je pasivní, přičemž přijímá smyslová data; současně je aktivní, pokud vytváří ze smyslových dat jednotné představy. Ve Fracastorově terminologii: duch je činně jednající, přičemž „subnotuje (subnotio)“ společnou příslušnost pasivně vnímaných zkušenostních dat. Moderně řečeno to znamená: duch vnáší do hry poznání přírody apriorní, syntetizující jednání, myšlenkové jednání, které je podmínkou pro spojení pozorování a zkušenosti. Pohybující se přírodní věci tedy již nejsou považovány za pouhé „věci“, nýbrž za „data pro vědomí“, která jsou reprezentována v symbolu „species“ - ale v tom aktu reprezentace, který je umožněn vědomým jednáním.

Další představitelé metafyziky přírody: Bernardino Telesio, Girolamo Cardano, Francesco Patrizi, Tommaso Campanella.

Metafyziku přírody rozvíjeli a propracovávali: Mikuláš Kusánský, Marsilio Ficino, Carolus Bovillus, Giordano Bruno.

Theophrastus Bombastus von Hohenheim, zvaný Paracelsus

Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, (1493 Einsiedeln – 24. září 1541 Salcburk) byl alchymista, astrolog a lékař. Učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství.

Paracelsus přišel s novou doktrínou o nemocech, pro něž nebyly pojmové předpoklady v medicínské myšlenkové konstrukci starých lékařů nebo scholastické tradici. Hlavní jeho výtku proti tradiční medicíně lze vyjádřit jako absenci obrazotvornosti v léčbě. Dával nemocem nová jména, zcela nově je klasifikoval jak podle příčin (entia), tak podle projevů. Rovněž prosazoval myšlenku, že znalost je zkušenost. Při stanovení povahy nemoci a její léčby spojoval filosofii, chemii, botaniku, mineralogii a astronomii. Přiklonil se k antickému názoru, že člověk je mikrokosmem a v lidské kůži je uzavřeno vše, co je pod oblohou. Jeho pohled na svět mu dovoluje pracovat se signaturami rostlin i nerostů, které vede ke srovnávání bylin a nemocí podle podobné anatomie a tvaru. Vidí spřízněné podstaty sil (z hvězd a živlů), jejichž zdraví je analogií zdraví člověka, a jejich léčebné procesy jsou analogií léků. Zdroj mnoha nemocí hledal vně člověka. Lékař a lékařství se podle jeho názoru zabývá siderickým a živelným tělem. Tyto neortodoxní názory jej přivedly do konfliktu s lékárníky a lékaři. Provozoval ranou formu homeopatie, protože léčil choroby léky, v nichž byly tyto choroby ve zředěné formě obsaženy. V roce 1534 léčil ve městě zasaženém morem tak, že použil špetku výkalů pacienta a přimísil jej do chleba. Navrhl řadu amuletů, které překračují rámec medicíny ve spojení s magií, čímž si vysloužil pověst čaroděje.

Důvěřoval „skrytým silám přírody“, které vyléčí každou nemoc samy svým přičiněním. Naopak jedovatě napadal mnoho soudobých léčebných praktik a poškleboval se tišícím lékům, nálevům, balzámům, které neřešily příčiny nemocí. Prosazoval léčbu ran drenáží, jako prevenci proti infekci a následné amputaci.

Nauka o entiích

Rozdělil nemoci do pěti entií - možných důvodů nemoci:

Ens astrale (příčina kosmická) - nemoci vyvolané zcela vnějšími vlivy, hvězdy, klima, geologie

Ens veneni (příčina v jedu) - nemoci vlivem endogenních a exogenních toxinů

Ens naturale (příčina v přirozené konstituci) - nemoci ovlivněné vrozenými dispozicemi nemocného - genetická konstrukce, ale i interakce lidské přirozenosti a hvězd, síly elementů, analogie s makrokosmem

Ens spirituale (příčina duchovní) – psychosociální a psychosomatické vlivy, mezi něž patřila i magie, která rámovala Paracelsovu realitu.

Ens dei (příčina božská) – tato příčina má metafyzickou povahu, je očištěním sesílaným prostřednictvím Boha nebo je jeho znamením.

Na průběhu nemoci se mohou podílet všechny entie. Vycházel též z předpokladu, že tělo a mysl se navzájem ovlivňují.

Mikrokosmos v těle

Pro Paracelsa každá část těla náleží k nějakým nebeským regionům „astrum in corpore“. Člověka pojímá jako mikrokosmos, v lidském těle je vnitřní nebe (corpus firmamentum), které označuje za sydus nebo astrum. Stejně jako člověk poznává a dělí kosmický svět lze i na lidské tělo analogicky aplikovat kosmickou terminologii (např. východ, západ, v lidském těle jsou póly, mléčná dráha - galaxa - prochází břichem). V lidském těle jsou ascendenty a konjunkce. Praktické použití léků je také řízeno hvězdami. „Co tedy náleží mozku, přivádí k mozku Luna; co patří slezině, přivádí ke slezině Saturn…“ Stejně tak názvy nemocí se musí uvádět do vztahu k astrologii. Vnější nebe a vnitřní nebe jsou na sebe navzájem převoditelné, stačí poznat jedno z nich a dá se usoudit na to druhé. Složky mikrokosmu a makrokosmu musí být v zájmu zachování zdraví v harmonii. Tento pohled umožňuje porozumění člověku a jeho zdraví. Zde je evidentní vliv hermetické myšlenky. Hledal talismany proti nemocem pro lidi narozené v různých znameních zvěrokruhu, přičemž kladl velký důraz na minerály, a po alchymii chtěl, aby se místo tvorby drahého kamení raději zabývala jeho využitím k léčení. Astrologii zavrhoval jedině tehdy, pokud byla spojená s pověrou.

Princip imaginace při léčbě

„Nestačí rozřezat tělo jako když sedlák zkoumá žaltář.“ V díle Labyrinthus medicorum označuje slovem „Anatomey“ cosi jako analýzu. Říká: „Magica je anatomia medicinae … a tak magica rozkládá všechna corpora medicíny.“ Anatomie je však pro něj také cosi jako vzpomínka na původní, vrozené vědění člověka, jež se mu zjevuje skrze lumen naturae. Toto světlo přírody (přirozenosti) také představuje soulad lidského mikrokosmu s makrokosmem či přírodou a je ovlivňován neviditelnými kosmickými silami – arkány. Paracelsus jim dává svérázná pojmenování mnohdy odvozená z kombinace lidové mluvy a alchymie.

Jako Iliaster (též Eliaster nebo Iliadum, pravděpodobně HÝLÉ - látka, ASTRUM - hvězda) označuje princip života ve spojitosti s nesmrtelností. Jako léčivý prostředek (balzám) oddalující rozklad a hnití má analogii v alchymistickém duchu Merkuriovi. Tento princip je vlastní každému tělesnému orgánu a nazývaný jako duch Archeus udržuje jejich funkci a smysl. Vedle tohoto duchovně dynamického principu organické konzistence bytosti a potažmo veškerého bytí se objevuje tzv. Aquaster. Svou vlhkou přirozeností je principem duše látkové povahy tak, že uvádí věci do pohybu. Tvůrčí formující sílu, která uvádí do života individuální stvoření označuje Paracelsus jménem Ares. V krvi jako sídle duše bytuje meluzína. Kouzelná bytost pocházející z lidového folklóru byla původně vodní bytostí a její varianta v pozdní renesanci označovala ducha Merkuria (rtuti), klíčový fenomén pro poznávání podstaty života. Vysvobození této bytosti znázorňované jako hadí panna nazývali alchymisté nanebevzetím a korunováním Panny Marie jako výsledek touhy vodní víly po oduševnění a spáse. Jménem Filius regius označuje královského syna zajatého v mořské hlubině. Není však v materii uvězněn nějakým hříšným pádem, jak fenomén pojímá křesťanská patristická tradice, ale je králem, který si žádá vysvobození, aby byl korunován diadémem (rex coronatus). C.G.Jung spatřuje v arkánech archetypálně popsaný psychický proces individuace.

Pro Paracelsa měly všechny arkány konkrétní význam v léčebném procesu. Jako

součásti alchymické procedury měly za cíl proměnu, uvolnění většího člověka, a na tomto principu koncipuje panaceu (všelék). Pojem proměny iliasteru například souvisí s detoxikací organismu.

Alchymie

Zatímco Paracelsus odmítá antické autority (Rhazes, Avicenna, Galén), alchymistické autority (Morienus, Hermés, Archeláos) upřednostňuje. Odmítal též magické koncepty a teorie Agrippy z Nettesheimu a Nicolase Flamela. Alchymie pro něj znamenala především hledání léků, oddělování nečistých látek od čistých a nalézání užitečných vlastností látek. Svůj postoj k dobovým trendům vyjádřil takto: „Mnozí si myslí, že alchymie slouží jen pro výrobu zlata a stříbra. Pro mě to není cílem, její ctnost a síla spočívá v lékařství.“ Hlubší pochopení vyjadřuje v názoru, že prostřednictvím alchymie se i lékař stává zralým.

Svou léčbou syfilidy se výrazně se dotkl oblasti, kterou se dnes zabývá toxikologie. Popsal příznaky různých nemocí, které se snažil léčit pomocí minerálů např. štítnou žlázu), poukázal na účinnost vnitřně podávané rtuti. Prosazoval, že tzv. nemoc horníků (silikózu) způsobuje vdechování výparů kovů a není trestem nazlobených duchů hory.

Použil označení „zinek“ pro prvek okolo roku 1526. Jméno založil na německém slově zinke, což je označení pro tvar krystalů při tavení. Zinková mast uváděná v jeho receptáři měla ošetřovat kůži. Poprvé použil slovo alkohol ve smyslu, v jakém jej používáme dnes. Označil produkt destilace vína termínem alcool vini jako označení pro konzistenci látky.

Laudanum

Laudanum bylo Paracelsovým tajným prostředkem. O této látce vypráví legenda, že ji měl v jílci meče, který nosil při sobě a o němž šířil pověst, že je darem od kata. Podle svědectví jeho žáka Oporina „laudanem nazýval pilulky ve formě myšího trusu, jež podával v různém množství při nemocech v největší nouzi.“ Panuje shoda, že Paracelsovo laudanum byla látka na bázi opia.

Dílo

Velké ranhojičství. Ulm 1536.

Liber Paramirum

Herbarius

Knihy o tartarických onemocněních

Knihy o dlouhém životě

Archidoxis

Liber Paragranum

Knihy o otravách horníků

Philosophia sagax

Labyrint

Astronomia Magna

 

Z připravovaného rukopisu: Tajemství zdraví a krásy, D9l 1, Dějiny medicíny-Starověk a Středověk


Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Útok pri istanbulskom štadióne neprežilo 38 ľudí

K útoku sa nikto neprihlásil, stopy majú ukazovať na Kurdskú robotnícku stranu.

PLUS

Na trhu platí: Zmanipuluj, čo môžeš a urvi, čo sa dá

Marketing je vojna vedená mierovými prostriedkami.

KULTÚRA

Vybrali sa na nebezpečnú púť za úžasným jedlom

Niekoľko rokov vchádzali do arabských kuchýň, kde sa dozviete aj to, čo nechcete.


Už ste čítali?