Církev: Rozumíme katolické církvi?

Autor: Irena Maura Novotná | 3.1.2012 o 1:56 | (upravené 3.1.2012 o 2:15) Karma článku: 6,02 | Prečítané:  440x

Zdá se, že dnešní doba církvi nepřeje. Lidé se opírají o znalosti z historie, které získali během svých studií ve škole a církev odsuzují jako chamtivou, neproduktivní, krvelačnou, nepřátelskou k lidskému pokroku a neuchopitelnou rozumem. Mezi veřejností a církví se rozevřely nůžky a obě strany se od sebe oddálily. Církev bez věřících nemůže fungovat a lidé bez církve, jak se domnívají a vyslovují se v různých anketách, se snadno obejdou. Zdá se, že sekularizace postupuje novými generacemi a prohlubuje se i novými myšlenkami a filozofickými náhledy na svět. Můj názor je ten, že obě strany, jak lidé, tak i církev, ztratily komunikaci a vnitřní kontakt ... Je to pravda?

Nemyslím, že církev je zbytečná

Jistě, že každý z vás má povědomí o dějinách křesťanství a o protagonistech, kteří budovali evropskou kulturu i politiku. Pokud to mohu posouzovat a chápat, pak z hlediska jednotlivých dějinných etap. Jistě, že církev prošla vlastním vývojem a vlastními krizemi stejně jako vlády a státy, ale o to nyní nejde. Jde o to, že jsme se příliš upíchli na naše znalosti, a já bych řekla velmi povrchní znalosti z dějepisu, abychom dostatečně rozuměli jejímu vlastnímu fungování. Lidé svými námitkami neustále tlačí na církev, aby se přizpůsobila době. Aby byla blíž lidem a vysvětlovala jim, jak žít. To je jeden z požadavků, který jsem zachytila. Co může církev na to odpovědět? Milujte bližního svého jako sebe sama. A lidé se stejně, jako Simeon ohlédnou a zvolají: "A kdo je můj bližní?"

Lidé se sobě odcizují a nepěstují mezilidské vztahy

A v tom je ten problém, v odcizenosti lidí, nepochopení základních předpokladů ke kultuře vztahů, pomoci bližnímu, který je v nouzi, ztrátě soucitu a pochopení pojmu milosrdenství. Lidé neuvěří, že ve světě, kdy jeden okrádá druhého, kdy se lidé vraždí pro pár korun, kdy se dopouští násilí na svých dětech, ženách a rodičích, kdy vládne sobectví a egocentrismus, je možné přijmout výzvu lásky k bližnímu. A tam, podle mého soudu, končí komunikace mezi lidmi a církví. Myslím, že v tak sekularizované společnosti, která se vzdálila křesťanským hodnotám a ani je nevyhledává, není církev schopná reagovat na potřeby lidí, protože jim nemůže vnutit své řešení a ani je něco učit nebo je přesvědčit, že je to pro jejich dobro. Rodiče argumentují, že musí naučit děti, aby se dokázali prosadit ve společnosti právě prostředky, které společnost používá a kterými taktéž argumentuje a obhajuje svou morálku.

Křesťanství není iracionální, ale vyžaduje pochopení

Mnoho lidí si myslí, že je křesťanství odtržené od reálného života a já bych si dovolila tomu oponovat. Jistě, že současná praxe překračuje pravidla, kterými dříve udržovala rodiny pohromadě a fungovala i mezi lidmi, kteří si nebyli jinak sobě blízcí. Problém je v tom, že pravidla, kterými by udržovala mezi lidmi smír a etiku, nemohou zůstat na prohlášeních, například: cti otce svého a matku svou... když v rodinách probíhá rozvod, nebo domácí týrání, když jsou rodiny sužovány alkoholismem a gamblerstvím či nevěrou. Když se obrátí někdo, tak soužený, na kněze, aby poradil, jak to řešit, může jen nabídnout řešení v souladu s křesťanskou etikou, které však nezafunguje, protože tak zoufalí lidé, kteří se dostanou do tak hluboké krize,  nejsou schopni oplácet zlo dobrem. Tak to nefunguje. Jedině mezi lidmi, kteří chápou, že ten, kdo jim nabídne pomoc a odpustí jim, je chce přivést na tu správnou cestu. Ale takových je málo a propadají svým vášním hlouběji a hlouběji. Řešení by bylo, kdyby lidé v partnerských vztazích hned na počátku rozlišili, zda v době zamilovanosti dokáží se odpoutat od objektu své lásky, pokud již v té době projevuje špatné sklony, které se mohou časem prohlubovat anebo si myslí, že zřízením společné domácnosti a příchodem dětí se všechno změní. Nezmění.

Strach ze samoty žene lidi do neuvážených vztahů

Lidé mají strach ze samoty a potřebují cítit, že mají vedle sebe někoho blízkého, kdo jim poskytne oporu, kdo je nenechá samotné v nemoci a nejistotě. Bohužel, kohokoliv. Jenomže ne každý vstupuje do tak vážného vztahu, jako je manželství s čistými úmysly. Také upřednosťňuje své potřeby a uspokojení svých tužeb. A tak naráží na sebe dvě osobnosti, která, každá za sebe něco požaduje po druhém, aniž by se sama dokázala omezit ve prospěch druhého, ale v tom je přeci základ lásky, ne? Kdyby lidé dokázali, což v mnohých případech nedokáží, naplňovat své nitro a své srdce vlastními prožitky a toužit po blaženosti, umět ji správně rozpoznat a užívat si ji, pak by nebyli tak nešťastní, že nějakou dobu tráví sami a pokud by potkali někoho, kdo dokáže se sladit s jejich nitrem, byli by šťastní. Ale pocit samoty a iracionální strach z ní, je žene do pasti stejně citově vyhladovělých a neuspokojených lidí. Takové vztahy nemohou také dlouho fungovat, ale jejich krizí se prohlubuje ten strach, který přechází do zoufalství až do hluboké deprese, z které není cesta ven.

Lidé chtějí obracet i v takových problémech na církev

Ale v počátcích citové frustrace, když se obrátí někdo na psychologa, dostane spoustu dobrých rad, ale dokud není člověk schopen změnit svůj postoj sám k sobě, ke svému životu a není ochoten si odpovídat sám na své otázky tváří v tvář svému životu, pak nic nezabere. A lidé říkají: může mi v tom pomoci církev? Církev samozřejmě má ve svém učení dost široké zázemí proto, aby poradila v manželských krizích, v partnerských krizích, v rodiných nesvárech, ale samozřejmě, že v intencích, v kterých sama funguje. Nemyslete si, že kněz, který sám nežije v partnerství, nerozumí těmto problémům a nebude se snažit je urovnat. Jenže jak může nevěřící člověk přistoupit na jeho řešení, když ho nemůže naplnit, protože jeho mysl a přesvědčení není v souladu s tím, co po něm kněz, který chce poradit, vyžaduje?

A tato nedorozumění vyvolávají v liech pocity, že církev je zbytečná, protože jim neumí odpovědět na otázky jejich každodenního života, jejich utrpení a zoufalství, které prožívají často ve své prázdnotě, která se dostaví po neuspokojivých pokusech v partnerských životech, v kariéře, v neporozumění si s nejbližšími lidmi. Obrací se na ni, aniž dokáží, chtějí, nebo jsou schopni přijmout víru, neboť jsou naplněni předsudky a obavami, že by tak přišli o svobodu ve svém rozhodování a mohli se rozhodovat jen v intencích, které jim křesťanství nabízí. A v tom vidím celý problém. Lidé a církev stojí, každý na protějším břehu a mezi nimi protéká řeka života. Kdo podá první ruku, aby ten, kdo k tomu břehu plave, se bezpečně dostal na pevnou půdu a pak ho obejmul? To je velká otázka do budoucnosti ...

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Útok pri istanbulskom štadióne neprežilo 38 ľudí

K útoku sa nikto neprihlásil, stopy majú ukazovať na Kurdskú robotnícku stranu.

PLUS

Na trhu platí: Zmanipuluj, čo môžeš a urvi, čo sa dá

Marketing je vojna vedená mierovými prostriedkami.

KULTÚRA

Vybrali sa na nebezpečnú púť za úžasným jedlom

Niekoľko rokov vchádzali do arabských kuchýň, kde sa dozviete aj to, čo nechcete.


Už ste čítali?