Ordinace doktorky Šeredové byla dobře zavedená. Znal, jsem její předchůdkyni. Dobře jsem ji znal. Chodívali jsme spolu na obědy a později jsem ji navštěvoval v jejím bytě. Neobešlo se to bez intimit a mně to dělalo dobře. Byla bezprostřední a laskavá. Uměla dobře vařit a poslouchali jsme spolu při jídle krásnou hudbu. Ano, podváděl jsem Marii, jestli se to tak dá říci, protože jí chyběla ona bezprostřednost,  přirozenost. Většina z těchto chvil mi utkvěla hluboko v paměti. Čas, který jsem takto trávil mimo domov, pominul. S ostatními koníčky a ženami jsem nelítostně skoncoval, myšlenky na ně jsem izoloval.

Nyní, když stojím v ordinaci doktorky Šeredové, jsem rozpolcený, unavený, stresovaný.

„Dáš si kávu?“ zeptala se mne a já se bez vyzvání posadil do měkkého křesílka k malému stolku.

"Ano," odpověděl jsem a díval jsem se, jak se pohybuje po místnosti a chystá malé hrníčky, staví na stolek cukřenku a já jsem si najednou uvědomil, že jsem z těchto hrníčků už dávno popíjel s jinou ženou. Vzal jsem jeden do ruky a obrátil ho v prstech a pak ho zase postavil na talířek a vzal ji za ruku.

„Voda už vaří,“ řekla a jemně vysunula svou ruku z mé. Bylo to jasné! Už jsem se ji nikdy potom nedotknul.

„Jsem vyčerpaný.“ Ano, cítil jsem to v srdci, mozku, v celém těle. Netušil jsem, co budu dělat dál. Dokonce jsem ani nehledal východisko. Zůstal jsem v tom stavu bezvýchodnosti a útlumu, moje minulost byla za mnou jako nádraží, na kterém jsem nastoupil do vlaku s Marií. Před chvílí jsem se rozhodl vystoupit. Už se nemohu k tomu životu vrátit. Uvědomuji si, co ztrácím.

„Vypadáš opravdu špatně,“ řekla doktorka Šeredová a přisunula šálek s kávou. Nabídla mi cukr a zřejmě čekala, že ji budu vyprávět svůj příběh.

„Nezlob se. Nebudu o tom mluvit. Teď ne.“

Vypil jsem s ní šálek kávy mlčky a bez jediného pohledu na ni. Poděkoval jsem a zavřel za sebou tiše dveře. Samota mi prospěje, pomyslel jsem si a šel se převléknout do lékařského pokoje. Z otevřeného okna byly slyšet hlasy ze zahrady a do toho se mísil ptačí zpěv. Nastoupila podivná úzkost, malátnost a nechuť k životu. Upravil jsem se před zrcadlem a pak vyšel na chodbu. Byla prázdná. Okna byla otevřená a čerstvý vzduch se mísil s nemocničním pachem, který mne provázel tolik let a nikdy se mi nezprotivil. Šel jsem po té chodbě až na konec a pak zabočil ke schodišti a sešel jsem dolů, do přízemí, kde jsem měl svou ordinaci. Zbývalo ještě několik minut do začátku, ale na židlích nikdo neseděl. Byl jsem překvapený. Odemkl jsem dveře, vešel a posadil se ke stolu. V tom někdo zaklepal a já řekl – dále.

„Dobrý den,“ oslovil mne známý hlas. Usmál jsem se. Čekal jsem na něho, aniž jsem si to uvědomoval.

„Dobrý den, pane Hrubec,“ řekl jsem a nabídl mu židli, kde sedávají pacienti.

„Vaše paní přijela na chaloupku celá nesvá, a že ji budete prodávat.“

Překvapeně jsem se na něho zadíval a on se usmíval a očima mne povzbuzoval.

„Ale to snad ne, pane Hrubec,“ řekl jsem.

„A vy to chcete?“ zeptal se zvědavě.

„O tom musím hodně přemýšlet,“ odpověděl jsem a vytušil jsem, že přišel sem jen kvůli mně, ne kvůli sobě.

„Přemýšlejte,“ řekl s povzbudivým tónem.

„Já jsem zmatený,“ odpověděl jsem po pravdě a naše oči se střetly.

„Jste začátečník. Proto se cítíte tak, jak se cítíte. Ale to přejde. Každý chápe jen to, co má na určitém stupni svých zkušeností chápat. Jsou to pouhé myšlenky. Ale člověk se vyvíjí, nezůstává na jednom místě, a proto buďte klidný a vyčkávejte další události. Vyčkávejte je v klidu.“

Když mi skončila služba, šel jsem na pokoj a lehl si. Byl jsem velice unaven. Blížil se večer a já jsem neměl jedinou souvislou myšlenku. Všechno se v mé hlavě točilo a mísila se přítomnost i minulost, ale já jsem k ní neměl žádný zvláštní vztah. Zavřel jsem oči a myslel jsem si, že usnu. Ale spánek se nedostavoval. Stále jsem nemohl uspořádat své myšlenky. Ale pociťoval jsem klid, sem tam se dostavily, i když na nepatrný okamžik, sr objevily ty krásné vnitřní nálady, které pronikaly mou zraněnou duši léčivými pramínky. A zal jsem se soustředil na ně. Nechal je sílit a růst. A pak se konečně dostavil spánek. Probudil jsem se při svítání, otevřel jsem okno a šel se osprchovat. Pečlivě jsem si vyčistil zuby a oblékl si čisté prádlo. Pak jsem ustlal lehátko a vyšel na chodbu.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem vrchní sestru, která kráčela po chodbě a nesla v náruči vymandlované prádlo.“

„Dobrý, doktore. Ale vy dnes nesloužíte, že ne?“ usmála se, „ale pokud byste chtěl zůstat, můžete zaskočit za doktora Malého. Vezmete jeho ordinaci?“

„Jistě,“ řekl jsem a ona se usmála. Zašla do sesterského pokoje a zavřela za sebou dveře. Byl jsem plně soustředěný a připravený celý den naslouchat všemu a každému. Příčinou bylo moje nadšení, že umím, alespoň částečně, ovládat krásné nálady. A tak jsem usedl za stůl a ozvalo se jemné zaklepání.

„Prosím,“ zvolal jsem silným hlasem. Otevřely se dveře a do ordinace vešla žena. Nemohl jsem si ji neprohlédnout. Vyšší, plných tvarů, kolem kterých povlávaly černé šaty, doplněné zlatými šperky. Už její vzhled byl zvláštní, cizokrajný. A krásně voněla. Prohlížela si mne velmi důkladně.

„Vaše jméno?“ usmál jsem se na ni, protože její pohled mi začal vadit.

„Jsem doktorka Hana Wintrová. Právní zástupce vaší paní v plné moci,“ řekla a chvíli se hrabala v roztomilém kufříku, než našla jakousi listinu. Její vzhled i gesta mne vyváděly z míry. Nevěděl jsem přesně proč, ale nebylo to nepříjemné.

„Zde je plná moc,“ řekla a podala mi listinu. Prohlídl jsem si ji a vrátil zpět.

„Paní doktorko, ale já nyní vykonávám své povolání, takže bych navrhoval, abyste mne kontaktovala později, a dohodneme si schůzku.“

Vstal jsem a otevřel dveře.

„Prosím,“ řekl jsem klidně. Zůstala stát ve dveřích.

„Ale vy jste neměl dnes mít službu. Zjistila jsem si to.“

Její hlas byl nekompromisní.

„Zaskakuji za kolegu, který není přítomen. Takže službu mám. Mohu prosit?“

„Dobře. Zavolám vás,“ řekla a bez pozdravu odcházela tou dlouhou chodbou jako kněžka z nějakého zapomenutého chrámu. Tak vida, nastupují právníci a já jsem se zatím o ničem nerozhodl. Marie zřejmě dělá nějaké kroky, které povedou k rozvodu. A s touto dámou nebude žádná legrace. Musím si taky najít advokáta. Ale já žádného neznám. A taky nevím, jak s nimi mluvit, jak se vůbec s tou situací vyrovnat. Nejsem připravený, nejsem schopný se pustit do tak náročného podniku, jako je rozvod s mou ženou. Jistě, že ji nadzvedla moje nepřítomnost doma. Nezavolala. To poslední ráno, kdy jsme spolu byli, zřejmě znamenalo nějaké ultimatum. A já ho přijal. Protože doba, kdy platilo, uplynula, Marie přistoupila k dalšímu kroku.

Už jsem sahal po telefonu, že ji zavolám, ale pak jsem si to rozmyslel. Přešel jsem místnost a zase usedl. Musím přiznat, že mne to představení vyvedlo z míry. A zase nastoupil pocit únavy, znechucení a nejistoty. Ani jsem neměl odvahu zavolat Petrovi nebo Sylvě. A napadlo mě, že za ty dva dny, co jsem se nevrátil domů, mne ani jeden z nich nezavolal. Nevadí, pomyslel jsem si. Nesmím spěchat. Už vím, že se některé věci řeší samy.

Večer jsem šel domů. Z dálky jsem viděl, že ve všech pokojích je zhasnuto. Vešel jsem do domu, vstoupil do výtahu a vyjel do našeho patra. Odemkl jsem dveře a vstoupil do bytu. Rozsvítil jsem a uviděl spoustu krabic a věcí, připravených k odvozu. Sedl jsem si na židli a pozoroval náš, jindy tak útulný byt. Snažil jsem se být klidný. V zámku zašramotil klíč a poznal jsem Mariin parfém. Stanula mezi dveřmi. Nemusel jsem ani příliš studovat, co se v ní děje.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se.

„Stěhujeme se,“ řekla stručně.

„A kam?“

„Vyměnila jsem tento byt za dva menší.“

„Proč? A bez mého souhlasu? Už toho mám dost,“ zvýšil jsem hlas a na to nebyla zvyklá. Zkoprněla.

„Tak mi to vysvětli, proč jsi tady udělala ten cirkus?“

„Rozvádíme se,“ řekla stručně, když nabrala klid.

„Ano? Že o tom nic nevím.“

„Byla tě navštívit moje advokátka a ty jsi ji vyhodil.“

„Jistě, když přijde v pracovní době. Marie, ty jsi opravdu blázen. Nejsem dva dny doma a ty převrátíš všechno vzhůru nohama. Já vůbec nechápu, co se ti v hlavě děje. Všechno zrušíš, uklidíš ten binec a potom uvidíme, co bude dál.“

„Chtěla jsem se s tebou smířit,“ začala.

„Marie, Marie, ty si myslíš, že všechno, co je mezi námi, pochází pouze od tebe? Z tvé vůle? Myslíš si, že můžeš se mnou jen tak manipulovat a postrkovat mne z místa na místo? Dělat si z mého života jen to, co sama uznáš za vhodné? Jak si to vůbec představuješ?“

Uvědomil jsem si, že na ni křičím.

„Neřvi na mně,“ řekla s nebezpečným tónem a bouchla do stolu.

„Chovej se ke mně slušně,“ řekl jsem.

Podívala se mi do očí a její pohled byl tvrdý, až mne zamrazilo.

„Dobře, Marie, Já sám se k tobě budu chovat slušně. A to tak, že rozvod nepřipustím. Nejdřív musíme dát do pořádku život Sylvy a Petra. A ty nebudeš do toho vnášet ty svoje maloměšťácké úvahy. Až potom, co budou děti zabezpečeny, se rozhodneme, jak budeme pokračovat. Rozhodneme se v klidu a pokoji. Naše manželství buď tuto krizi přežije anebo nepřežije. Ale já jsem si jistý, že až Sylva bude mít svůj domov, že se to i mezi námi uklidní.“

„To není jen kvůli Sylvě,“ řekla.

„Ne, není to jenom kvůli Sylvě,“ upřesnil jsem.

Chvíli jsme mlčeli a já jsem viděl, že je zmatená. Najednou si uvědomila, co udělala, možná ve zlosti, možná i z hloubi vlastního přesvědčení. Pak se znovu na mne podívala. A já zjistil, že všechen cit, který jsem k ní choval, vyprchal. Nemohl jsem za to ani já, ani ona.

Byl to konec? Sám jsem to nedokázal odhadnout. Dostavil se klid, ledový klid, zbavený všech pozitivních i negativních citů a přitom to nebyla lhostejnost.

„Chalupu jsem nakonec neprodala,“ řekla, „můžeš tam klidně jezdit. Stejně jsem ji koupila kvůli tobě,“ řekla tiše.

„To jsi hodná, že jsi na mne myslela. Tak to tady dej do pořádku. A hlavně trochu přemýšlej, než zase uděláš nějakou hloupost. Je tu nějaká postel, na které se dá spát?“

„Všechno je rozmontované,“ řekla.

„No, tak nezbývá nic jiného, než abychom si našli nějaký hotel. Co říkáš?“

„Dobře,“ řekla jen.

Blížila se půlnoc, když jsme konečně našli hotel, který měl k dispozici jeden dvoulůžkový pokoj. Byli jsme unaveni, velmi unaveni, ale já jsem se rozhodl, že to přestojím. Nesmím dovolit, aby se naše manželství rozsypalo jako domeček z karet. Jen tak! A Sylva? To byla jen záminka, rozbuška. Nic víc. Na ni Marie demonstrovala svou nespokojenost, neschopnost se postavit čelem k problémům a k zakrývání pravého stavu věcí, jak to v posledních letech dělala. Ulehli jsme vedle sebe, a aniž jsme se jeden druhého dotkli, usnuli jsme.

Ráno jsme na recepci zaplatili nocleh a Marie jela tramvají domů.

Ráno bylo chladné. Na kořeni jazyka jsem měl nahořklou pachuť. Svět jakoby znehybněl. Šel jsem pomalu po chodníku, v kapse svíral klíče a čekal, jak rozhodnu ve svém svědomí I citu o odemknutí našeho domova. První dotek slunce na tváři znamenal, že podniknu pěší výlet do práce městem. V obou případech mohu přijít o klid se stejnou pravděpodobností, ale při druhé variantě bych alespoň mohl oddálit další konflikt.

Anebo taky ne.

Na konci ulice se objevila tramvaj. Spěchal jsem na nástupiště. Ta moje dilema vyřešila. Počkal jsem, až se tramvaj přiblíží, otevře dveře a já jsem nastoupil. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Uvnitř sedělo jen pár lidí, kteří, podle jejich vzezření, nikam nepospíchali, nebo neměli žádný zvláštní cíl.

Přímo naproti: nejspíš vyhazovač z nočního klubu. Vrací se z noční směny. Je cítit kouřem… Potom dva důchodci, dívají se z okna a mlčí. Po pravé straně kluk o něco mladší než Petr. Kus dál ode mne - žena. Tak kolem čtyřicítky. Pozoro­val jsem odraz jejího obličeje v protějším skle. Nic moc, ale ušla. Možná si všimla jeho pohledu, protože se usmála…

Jsem tak unavený, pomyslel jsem si. Ten vnitřní zápas mne vysiloval, okrádal mne od zbytků energie a hlavně mi nedovolil pociťovat krásné nálady. Snažil jsem se zachytit myšlenkou i očima o nějaký bod, který by mi otevřel nitro. Ale všechno bylo šedé, všední, stále opakující se.

Ještě dvě stanice pomyslel jsem si a zavřel jsem oči. Bylo mi už lhostejné, jestli s Marií budu pokračovat dál nebo nebudu. To už nebylo podstatné. Jediné, co mi opravdu nyní vadilo, je ztráta duševní rovnováhy a nebyl jsem si opravdu jistý, zda konflikty v rodině jsou jediným spouštěčem stavu, v jakém se ocitám.

Tramvaj zastavila. Otevřel jsem oči. Slunce už naplno zalévalo svým jasem celou ulici a lidé, kteří teprve nyní míří do svého každodenního života, nastupovali a tlačili se jeden na druhého.

„Nemůžete se trochu posunout?“ zasyčela na mne nějaká žena, která vláčela v rukou tašky.

„Jistě, paní,“ řekl jsem a usmál se na ni. Šlehla po mně pohledem, až ve mně hrklo. A možná právě tato, jindy tak bezvýznamná příhoda a krátký střet plný zloby rozhodl. Vystoupil jsem na další stanici a šel jsem do práce. Šel jsem přes vrátnici po nádvoří s vysokými starobylými stromy, prošel jsem malým tunelem, který byl průchodem do dalšího areálu. Z nemocniční budovy vycházely sestry a zdravily mne. Usmál jsem se na každou jednotlivě. Už jsem nepochyboval o správnosti svého rozhodnutí, na jehož počátku jsem prožíval takové nejistoty a utrpení. Rozvod nepřipustím, dokud mé děti budou závislé na pomoci. Marie se musí stejně, jako já, snažit pomoci, naučit Sylvu být matkou a uspořádat její domácnost. Ať se děje, co se děje, budu bojovat za věci, které mají skutečně význam.

Uvědomuji si, že mnoho riskuji. Moje psychika není tak odolná, ale musím se posilovat. V těchto myšlenkách jdu po  dlouhé chodbě do své ordinace na židli sedí pan Hrubec.

„Příteli,“ říkám mu a podávám mu ruku. Usmívá se na mne.

„Pojďte se mnou,“ vzal jsem ho kolem ramen.

Otevřel jsem dveře do ordinace a dýchal na mne charakteristický vzduch nemocnice se směsí s čerstvým jarním vzduchem.

Posadil se na židli a zatímco já jsem si připravoval karty, on se na mne zkoumavě díval a pak řekl z ničeho nic něco, co jsem měl slyšet.

„Někdy se člověku stane, že má pocit, jakoby ho všechno opouštělo, zrazovalo a ničilo. Ale i to je cesta, jak si všechno správně uvědomovat a hledat cestu ven z toho pekla.“

„Zatím ji nenacházím.“

„A snažíte se opravdu poctivě?“ usmál se a oblékl si košili.

„Dřív mi nevadilo, když jsem mezi zlými lidmi. Prostě jsem se od toho odpoutal, neposlouchal jsem, ale dnes to chápu jinak.“

„Jsou lidé, kteří nikdy nepřemýšlí o sobě. Řídí se podle toho, co vidí a slyší a to má pro ně význam na každodenní přežití. Pachtí se za svými potřebami, a když je uspokojí, cítí se šťastni.“

„Takových je mnoho,“ zasmál jsem se.

„Ano, bez rozdílu vzdělání, společenského postavení, výše inteligence, ta dokonce nemá s tím vším nic společného. Najdete je mezi profesory i žebráky. Ale pro člověka, který je na cestě, a podotýkám, že si to nemusí ani uvědomovat, je takový způsob život, do kterého ho tlačí zájem okolí, těžký, plný utrpení. Cítí se vyvržený, okolí mu dává najevo, že je jiný a jemu ubližuje, že se neumí a není schopen zařadit. Ale vy jste stále ještě začátečník. A proto stůněte.“

„Nerozumím,“ řekl jsem popravdě.

„To nevadí,“ usmál se a poplácal mne po rameni, „jednou to pochopíte a nebude to cesta lehká.

Když Hrubec odešel, sedl jsem si za stůl a probíral se v papírech. V tom zazvonil telefon.

„Přijdeš dnes domů?“ Mariin hlas byl smířený, unavený.

„Ano. Služba mi končí ve tři hodiny.“

„Budeš něco jíst?“ zeptala se.

„Něco malého.“

„Dobře,“ řekla a položila telefon.

Nebylo to jako dřív, v jejím hlase bylo něco nového. Zvedl jsem oči od papírů a podíval jsem se na oblohu. Musel jsem se usmívat, protože byla zalitá slunečním světlem a přátelská, krásná.

„Jsem tak šťastný,“ pomyslel jsem si a nevěděl jsem přesně proč. Pociťoval jsem spřízněnost slunce i oblohy a stromů, které stály tiše a důstojně v nemocniční zahradě. Ale zachvíli, kdy moje mysl spočinula v nehybnosti, jsem si uvědomil, že všechny ty tíživé pocity a myšlenky, lteré mne po celý můj dosavadní život pronásledovaly a tížily mne, pocházely z jediného problému, že jsem nehledal sám sebe, vlastní vůli a pravost. Kdybych to tak chápal dřív, nemusel jsem se hádat s otcem, nemusel jsem trpět pasivnímu přihlížení matky, nemusel jsem se stranit svých kolegů ve škole, jako bych byl nakažený. Nemusel jsem se ani bát Marie. Pomyslel jsem si s bolestí a lítostí. Mohli jsme žít úplně jinak.

Podíval jsem se na hodinky. Byly dvě hodiny a já jsem se rozhodl navštívit Sylvu. Nasedl jsem do auta a jel do porodnice. Na recepci mi řekli, kde leží, a já vstoupil do výtahu mezi ostatní pacienty. Vystoupil jsem ve třetím patře a šel po chodbě na pokoj. Uviděl jsem ji na posteli, jak spí, obklopená květinami. Ty jí zřejmě nosí Olda. Pozoroval jsem její klidnou tvář a do očí mi vstoupily slzy. Otevřela oči, a když mne uviděla, její tvář se rozjasnila.

„Táto,“ řekla, „táto.“

Šel jsem dál, usedl vedle její postele na židli a ona mne vzala za ruku.

Uvědomil jsem si, že ona byla tím spouštěčem mého nového života. Byla jako já, od počátku.

 

Její ošetřující lékařka byla skvělá žena. Občas jsem se s ní potkával na sympoziích. Věnovala svůj život pouze vědě a já jsem byl vděčný osudu, že nyní má v rukou i úspěch Sylvina porodu.

„Nemusíte se bát, pane kolego. Všechno máme pod kontrolou. A vaše dcera to skvěle přijímá a snáší. Chodí za ni každý den její snoubenec a také její maminka. Myslím, že bude šťastná.“

„Byl bych rád, kdyby se Sylva vdala ještě, než se dítě narodí,“ řekl jsem.

„Ale proč spěchat? Nerozrušujte ji. Vždyť na tom zae tak v dnešní době nezáleží.“

„Paní kolegyně, rád bych vám něco vysvětlil. Ale zůstane to mezi námi, že ano?“ prosebně jsem se na ni podíval a ona mi položila svou ruku na mou.

„Jistě?“ usmála se.

„Moje manželství prochází vážnou krizí. Marie, má žena, je proti sňatku a nebudu vysvětlovat, z jakých důvodů. Byl bych rád, kdyby Sylva začala svůj život bez ohledu na to, co si o tom její matka myslí. Chápete mne?“

Zadívala se na mne a chvíli přemýšlela.

„Chápete mne?“ zeptal jsem se znovu a stiskl jí ruku.

„To je těžká věc. Nerada bych se pletla do problémů jiných lidí. Vaši paní jsem tu několikrát viděla. Nezdá se mi, že by se s ní nedalo rozumně promluvit. Zkusíme to.“

„Ano. A pak uvidíme.“

Uvědomil jsem si, že jsem ji zatáhl do našich rodinných problémů a tak jsem se zase vrátil a zaklepal na dveře.

„Rád bych to vzal zpět. Já si ty záležitosti vyřeším sám,“řekl jsem, „chápu to,vážím si vaší nabídky.“

Usmála se a stočila oči ke svým spisům.

Rozhodl jsem se, že zkusím s Marií promluvit. V každém případě, i když riskuji, že vybouchne mezi námi konflikt. Jsem dost silný, abych i v takovém případě obstál? Mám strach. Ano, mám strach, protože Marie není moje pacientka, ale manželka, a tak jsem vůči ní v jiné pozici.

Na balkoně viselo právě vyprané prádlo. Zazvonil jsem.

„Nemáš klíče?!“ zavolala na mne z okna ložnice. Zavrtěl jsem hlavou a ona mi hodila svazek klíčů na trávník. Vyjel jsem nahoru výtahem a ona stála mezi dveřmi.

„Gruntuji,“ řekla celá upachtěná, ale viděla jsem na jejích očích, že je spokojená. Vešel jsem dovnitř. Celý byt voněl čistotou a věci byly na svém místě. Usedl jsem v kuchyni ke stolu a ona hned chystala jídlo.

„Sylva mi volala, že jsi byl u ní. Udělal jsi dobře.“

„Vypadá spokojeně. A proč za ní taky častěji nezajdeš?“

Zkusil jsem to a reakce byla ta, že se ke mně prudce otočila.

„Ty víš. Neptej se mne. Už ji chytili a drží ji ve svých spárech.“

„Kdo?“

„No, Olda a jeho matka. Každý den za ní dolézají. To víš, ona je sama a těší se, jak bude vychovávat našeho vnuka. Třeba nám ho někdy půjčí. Co myslíš?“

Její hlas zněl jako motorová pila a byl plný zášti a nenávisti.

„Marie, nesmíš to tak brát. Nesmíš se na to dívat takovým způsobem. Sylva se vdá a bude mít svou rodinu. Je to přeci normální,“ snažil jsem se ji domluvit.

„Jsem už z toho unavená. Všechno se změní. Nejsem zvyklá přijímat změny.“

To byla její řeč a já jsem měl pocit, že spíš, než by se smířila, rezignuje. A to je špatné. Za tou rezignací se skrývají temné síly, které při nejbližší příležitosti vylezou na povrch jako démoni hněvu, zla, sobectví a nepochopení.

„Nebudou to tak velké změny,“ řekl jsem klidně. Pokrčila rameny. Tedy o změny ji nešlo, pomyslel jsem si.

„Musíme koupit nějaké věci,“ řekla.

„Jaké věci?“

„Kočárek a tak.“

„No, raději se dohodneme s paní Kučerovou a Oldou. Třeba už něco koupili. Abychom zbytečně neutráceli peníze.“

Vrhla na mne pohled, který nezapomenu.

„Já se nikdy nebudu radit s tou ženskou, co je dobré pro mé vnouče,“ řekla pomalu a důrazně.

„Budeš muset, protože to bude také její vnouče,“ odpověděl jsem věcně.

Ztichla a chvíli se dívala do stropu. Určitě přemýšlela, zda má roztočit ten celý cirkus znovu anebo raději mlčet a podvolit se realitě. Chvěly se jí rty, jakoby nabírala k pláči. Ale já jsem věděl, že nesmím projevit soucit, protože by na mne pověsila všechny ty své nesmyslné trýzně a pak šla třeba ke kadeřnici.

„Dobře. Souhlasím. Tak ji zavolej,“ řekla.

„A proč ji nezavoláš ty? Určitě si lépe porozumíte, nerad bych dělal mezi vámi prostředníka.“

Všechny hádky, které vedou mezi sebou muži ženy, jsou nebezpečné tím, že posilují falešný pocit z osobnosti. A na tom stojí spousta rodinných intimních vztahů. Nejlepší je, nebojovat se svým protějškem, ale snažit se ho přesvědčit o správnosti toho či onoho řešení. Nikoliv se poddat nadvládě druhému v obavách, že ztratí cokoliv, co pokládali ve svém vztahu za vzácnost, ale je to jen nižší způsob vnímání sebe i druhé. A já jsem si v tu chvíli, kdy hovořila s paní Kučerovou, nepřipadal jako zbabělec a dokonce ani jako vítěz. Marie velmi nerada připustila, že nejednala správně a málem způsobila katastrofu v celé rodině. Nemyslím si, že ji to nějak vnitřně pozvedlo, ale rozhodně přehodila výhybky. Kdybych býval na ni řval jak lev, chápala by to tak, že mi musí podvolit, ale dříve nebo později by bojovala, a hodně tvrdě, o své bývalé pozice. Cítil jsem uspokojení, že došlo k pokroku. Člověk by měl, čas od času, udělat inventuru v nitru a zkontrolovat, jestli je všechno na svém místě. Jestli náhodou nepřevažuje pouhá iluze nad skutečností. Když jsem o tom přemýšlel, pomalu se sklánělo k večeru. Napadlo mne, že bych si měl všechno zapsat, abych nezapomněl na to, co jsem v několika málo dnech prožil. Podařilo se mi pohlédnout do podstaty celého problému. Žili jsme v klamu, žili jsme v iluzích, oba jsme pouze konzumovali svůj život, místo, abychom ho žili. Tečka?

Mnoho lidí se dává rádo klamat falešnou totožností, ale jejich přirozenost, ta čistá a intuitivní přirozenost, když je probuzena, najednou vnímání života posune do jiné roviny. Já byl veden touhou zachránit Sylvu před osamělostí svobodné matky. Marie, která také ve svém životě musela trpět pocitem osamělosti, pokud jsem ji nepřizvukoval, jak chtěla, toužila vyplnit svůj život starostí o vnouče, které by ji nahradila dospělost dětí. Vůbec nepřipouštěla svou skutečnost a myslím si, že ani nepočítala se mnou. Nyní je nucena rozdělit svůj život rovnoměrně mezi všechny, kteří s ní žijí a žít budou.

„Nedáš si kávu?“ zeptala se mne ve dveřích a tak mne vytrhla ze zamyšlení. Usmívala se. Ale nebyl to ten úsměv, na který jsem byl zvyklý.

„Dám. Dáme si spolu,“ řekl jsem.

Za chvíli přinesla na podnose dva šálky a usedla do křesla.

„Tak jsem přemýšlela, jak nám ten čas rychle ubíhá,“ řekla tiše.

„To záleží na úhlu pohledu. Když se na tebe tak dívám, nemám pocit, že jsi se nějak změnila.“

„Myslíš?“ pohodila hlavou a zasmála se.

„Co se to s námi dělo?“

Byla to spíš jen řečnická otázka, ale velmi důležitá.

„Víš, Marie. V člověku jsou dvě takové záhadné bytosti. Jedna pořád říká: já chci, já musím, já toužím, já mám a druhá zase směřuje ke klidu, harmonii, světlu a růstu. Ty dvě bytosti tvoří lidskou přirozenost, ale jedna s druhou velmi těžko navazuje spojení. A tak někdy převažuje jedna, po druhé zas ta druhá, a pokud jim nepomůžeš, tak se budou pořád mezi sebou přetahovat.“

I když jsem se snažil ji to vysvětlit, viděl jsem, že to nechápe. Tak jsem raději přešel na jiný problém, který byl aktuálnější.

„Tak dohodla ses, kdo koupí kočárek?“ zeptal jsem se.

„Olda si ho už vyhlédnul. Já zase napletu a ušiji nějaké prádélko. Paní Kučerová mi říkala, že bychom měli pomoci zařídit jejich byt. Třeba Sylva bude chtít nějaké věci od nás. Co myslíš? Ten pěkný servis? Já bych jí ho dala.“

Její hlas zněl už z dálky. Ale přikyvoval jsem. Přemýšlel jsem zpětně o svých slovech.

„Anebo koupíme něco nového?“ zeptala se mne.

„Jak myslíš,“ řekl jsem.

„Tak ty rozhodni. Jsi přeci její táta.“

„Dobře, koupíme něco moderního, ale musí si to vybrat sama.“

„Jistě, přinesu nějaké prospekty. Aby to holka měla hezké.“

Zdálo se mi, že mi na prsou leží nějaký těžký balvan. Zvedl jsem se a pak se zapotácel a klesl zpátky židli. Bylo to jasné – infarkt, řekl jsem si.

„Marie, prosím tě, zavolej záchranku,“ řekl jsem. Podívala se na mne.

„Proboha,“ řekla a to bylo poslední slovo, co jsem od ní v tu chvíli slyšel.

Probudil jsem se na JIPce. Znám velmi důvěrně toto místo. Přístroje kolem mne pískaly a bzučely. Byla tma. Necítil jsem žádnou bolest, žádnou. Jen nezměrnou a těžkou únavu. A také pocit osamělosti. Zazvonil jsem na sestru, přiběhla hned.

„Jak se vám daří?“ zeptala se mne a pohladila po vlasech. Přikývl jsem, že slyším a že je to v pořádku.

„Vaše paní se o vás strachuje. Zavolám ji, že jste se probudil,“ řekla.

Přikývl jsem a upadl zase do spánku. Nepamatuji se, že by se mi něco zvláštního snilo. Ale vnímal jsem stále ten zvuk přístrojů a klid, mír, který se ve mně rozprostíral. Věděl jsem, že nezemřu. Nestrachoval jsem se o budoucnost a neřešil minulost. Jen prázdnota, ale ne ta tíživá, spíše naplněná světlem a zvláštním tichem.

Někdo se dotkl mého ramene a já jsem otevřel oči. Na židli, vedle mé postele, seděl pan Hrubec.

„Tak mne sem nakonec pustili za vámi. Musel jsem přijít,“ řekl a pohladil mne po ruce.

„To je dobře, to je dobře,“ řekl jsem stísněným hlasem a on mi dal najevo, abych mlčel.

„Vaše zahrádka se už zazelenala a ty růže, co tam zasadil vás syn, mají lístky a poupátka,“ řekl.

„A taky je tam hezky, sluníčko hřeje, už se těším, jak se budeme procházet a povídat si o životě. Uvědomil jsem si, že jsem neukázal ten svůj pramen,“ příteli. Usmíval jsem se na něho očima a on celý zářil.

Když mne přivezli domů, Marie měla na sobě nové šaty a úsměv, za který jsem ji dal svůj život. V bytě bylo uklizeno a všechno se přitom zdálo být nové.

„A teď začneme nový život,“ prohlásila, „uvidíš.“

Ale já nechtěl žádný nový život. Ten můj starý, který jsem žil do infarktu, mi bohatě stačil. Byl jsem svým způsobem na nějaké cestě a ta zůstala přede mnou.

„Na chatě je krásně. Jak se budeš sám cítit, Petr tě tam odveze. Však byl z toho úplně zničený, když se dozvěděl, co tě postihlo,“ slyšel jsem její hlas z kuchyně.

Vrátila se s čajem a obloženými chleby.

„Abys věděl, ten byt je moc pěkný. Nakonec jsem jim dala náš servis.“

Pokýval jsem hlavou.

„Ptal se na tebe i váš primář. Byla jsem za ním. Je to příjemný člověk. Myslím, že tě má rád a váží si tě. Už se těší, až nastoupíš.“

Ale já jsem věděl, že to bude dlouho trvat, než se dám do pořádku. Moje tělo mne neposlouchalo. Rehabilitace, vyšetření a nemocenská, to už nebude jako dřív. Alespoň si to myslím. Jsem stále unavený.

„Prý byl za tebou pan Hrubec,“ řekla, „to je hodný člověk. Dřív jsem si myslela, abych řekla pravdu, že ti jen pomotal hlavu. Ale já ho beru.“

To její veselé žvatlání bylo v kontrastu s mými pocity. Už jsem se necítil dobře.

„Tak, teď si odpočiň a já si skočím na kosmetiku,“ řekla a usmála se. Byl jsem moc rád, když zabouchla za sebou dveře. Pomalu jsem zvedal levou ruku a zkoušel její funkci. Zdálo se mi, že jsem mírně ochrnutý na levé části těla. Ale kdyby to tak skutečně bylo, určitě by mi to doktor, co mne propouštěl, řekl. Zmínil se, že budu mít nějakou dobu problémy, ale že se to všechno vyrovná časem. Infarkt nebyl těžký, spíš takové varování.

V tom zarachotily klíče v zámku.

„Táto,“ Petrův hlas. Konečně se uvidíme. Petr mne objal a já viděl, že má v očích slzy.

„Nebreč,“ řekl jsem mu, „ ještě jsem neumřel.“

Zabořil svou hlavu na hrudník a rozeštkal se jako malé dítě. Pohladil jsem ho po vlasech.

„Táto, slib mi, že se uzdravíš. Slib mi to.“

„Myslím, že ano, jen nebreč.“

„Táto, už jsem si myslel, že jsem tě ztratil.“

Poplácal jsem ho po zádech a on si sedl. Díval se mi do očí.

„Proč se to stalo?“ zeptal se v nevědomosti svého mládí.

„Byl jsem unavený už dlouho a pak ty komplikace se Sylvou a maminkou. Bylo toho na mne moc.“

„A stáli jsme ti za to?“ zeptal se.

„To určitě, chlapče,“ vzal jsem ho za ruku.

„Jsem rád, že to dobře dopadlo. Jo. Byl jsem na chalupě. Pan Hrubec mne pozval na procházku. Byli jsme spolu u toho pramene, jak vykládal jednou. To je ti zvláštní místo.“

„Už se těším, jak se tam taky podívám,“ usmál jsem se, „ je to asi důležité místo.“

„Jo, to je.“

„A co tvá práce? Co škola?“

„V nejlepším pořádku. Jo, spřátelil jsem se Oldou.“

„To je dobře. Jsem moc rád, že to všechno klape.“

„Tati, já jsem to všechno asi pochopil. I když mně to trvalo, ale myslím, že bych se zachoval stejně.“

„Hochu, modli se, abys takové věci nemusel nikdy řešit,“ řekl jsem.

„Není to život?“ zeptal se.

„Víš, kdysi jsem četl takovou moudrost, že se člověk nemá trápit kvůli ničemu jiného, než kvůli sobě. Hodně věcí, které se dějí v tvém životě, nelze odvrátit, protože jsou spojeny s osudy tvých blízkých. Rozumíš mi?“

„Asi ne. Mohl bych vypadat jako sobec, kdybych se staral jen sám o sebe.“

„Ale ne, Petře, jde o tvůj život. Jedině ten svůj můžeš ovlivnit a tak správně působit na druhé.“

„Jak to?“

„Víš, já jsem tvou mámu dost dobře nechápal. Ale když jsme byli spolu téměř na okraji rozvodu, najednou jsem prozřel. Pasivně jsem všechno přijímal a odevzdával a bylo to k ničemu. Pamatuj si to. Možná že můj život, jak jsi ho poznal, může být pro tebe výzvou. Jsi ještě mladý a myslíš si, že všechno, co prožíváš, sebere čas, ale ve skutečnosti se všechno skládá do lidského vědomí a člověk nabírá životní zkušenosti. Prožívej život aktivně, nepluj pouze v čase a v prostoru.“

„Asi se tě zase na to zeptám. Myslím, že ti nerozumím“ řekl nejistě, „Jo, táto, chceš něco? Třeba, abych ti přinesl nějaké knihy a tak.“

„Ne, chlapče, všechno, co jsem kdy chtěl, mám.“

Stiskli jsme si ruce.

„Petře, neboj se,“ usmál jsem se na něho.

„Já nevím, táto. Myslím, že to všechno asi nechápu.“

Uvědomil jsem si, že rodina musela přijmout novou realitu díky mému infarktu a těžko to snáší. Neumí se s tím vyrovnat.

Je to obtížné se vracet nazpět a dívat se na uplynulé události klidným pohledem. Vím, že jsem udělal důležité kroky k sebepoznání. Jak málo lidí se odhodlá k něčemu takovému. Ale jsou tací, kteří udělají pokus v nějaké pro ně těžké a osudové chvíli. Ale při nejbližší možnosti se zase vzdají. Vadí jim, že musí bořit vzdušné zámky, v kterých pociťují uspokojení a alespoň nějaký klid, než hledat pravdu o sobě samých. Nikdo je k tomu nenutí. Ta nutnost vychází z člověka, je silná a je v ní obsaženo mnoho touhy po světle a krásných náladách. Tak to bylo u mne.

 

Pokračování