„Doktor Hanych,“ řekl jsem přiškrceným hlasem.

„Doktorka Janečková. Takže, vaše dcera je stabilizovaná a těhotenství bude zdárně pokračovat. Plod není poškozený, jak jsme zjistili. Ale ještě si tu poleží, počítám, že do porodu.“

„Děkuji vám, paní doktorko.“

„Nebojte se,“ řekla tiše.

„Děkuji, děkuji vám. A kdy ji můžeme přijít navštívit?“

„Hned zítra.“

„Ano, ano.“

Položil jsem sluchátko a obrátil jsem se k Marii. Prohrabovala se v košíku s dětskými oblečky.

„Kam jsem dala ten háček?“ zeptala se mne a její oči mi naznačily, že se všechno zase vrací do normálního běhu.

Rozhodli jsme, když jsme zjistili, že je Sylva v pořádku a že se těší, až se dítě narodí, že strávíme pár dní na chaloupce.

„Stejně nemám doma žádné stání,“ řekla Marie, „upeču panu Hrubcovi tvarohové buchty a trochu se porýpeme spolu v hlíně.“

„Na to se těším, jak si s ním posedíme. Mám hodně otázek.“

Ano, měl jsem hodně otázek a žádnou odpověď na ně. Ale všiml jsem si, že se mi stále častěji dostavují ty krásné nálady, i když na okamžik, ale já je už čekám a jdu jim naproti. Už. Když jsme přijížděli, spatřili jsme ho, jak jde pomalu po polní cestě, směrem k našemu domu.

„Pane Hrubec, pane Hrubec,“ volala na něho Marie z povytaženého okénka. Zvedl ruku s holí a pokynul nám.

Zastavil jsem u chaloupky a čekal jsem, až dojde. Měl svůj rytmus chůze, aby neunavil tělo a jeho mysl mohla po svém pracovat.

„Pojďte na čaj, pane Hrubec. Upekla jsem vám ranec buchet.“

Marie se mu dívala přímo do očí a jakoby brala do svých očí  světlo, které z nich vycházelo. Odemkl jsem a oba vešli.

„Tak jsem vám zasadil ty rybízy. Černý a červený, pěkně na střídačku. To bude úroda, to se podivíte. A taky aronii,“ začal.

„Víte, stalo se nám …“

„Já vím, já vím.“

Marie uvařila čaj a na mísu poskládala buchty.

„Lidský život je podivný a většinou bolestný, ubohý a i nepříjemný,“ řekl a vybral si vypečenou buchtu. Zakousl se do ní a zapil čajem.

„Zkusili jsme si,“ řekl jsem.

„Hlavně, že to dobře dopadlo. A možná, že budete mít ještě radost z toho malého.“

„Tak, říkáte, že to bude chlapec?“ usmála se Marie.

„To víte, Jako buk. Někdy se prostě stává, že to nejde, jak by mělo. Ale to lidské utrpení pochází z nedokonalosti. Ale lidé nemohou být bez strádání, jinak by přestali toužit a to by bylo špatné pro tento svět.“

„Jak to myslíte?“

„Tak, jak to říkám. Byli jste nešťastní, když jste se dozvěděli, že dceruška bude chovat. Představovali jste si pro ni jiný život. A teď na nic jiného nemyslíte, než na lásku k ní a k dítěti, mám pravdu?“

Marie se usmála se a vzala ho za ruku.

„Máte pravdu.“

„To je ten života běh. Daru si člověk začne vážit, až když ho málem ztratí. A úzkost nás vede k získávání vnitřního klidu a tím rosteme. Co na těle pozbýváme, tím rosteme na duchu. A pak získáme posilu. Tak to je a ne jinak.“

„To je pravda,“ usmál jsem se, „taky jsem byl naštvaný, když Marie koupila tu chaloupku a nakonec jsem zjistil, že to vydržím bez ní jen týden.“

„Vzpomínám si, jak jste tu bezradně stál a nevěděl, kde začít. A vidíte, nakonec je to roztomilé místo i pro vašeho vnoučka. Už máte pro něho místečko.“

„Udělám mu houpačku,“ řekl jsem.

„A vidíte, to je nápad,“ řekl, „mám pěkné dřevo.“

Dopil čaj.

„Tak, konec řečí a jdeme něco dělat. Dokud je půda kyprá a dokud je sluníčko.“

„Jdu se převléknout,“ řekla Marie a odnesla nádobí do chalupy.

Hrubec smetl drobky ze stolu a hodil je do trávy.

„Ptáci a mravenci si to seberou,“ řekl s úsměvem.

„Nikdy jsem neviděl tolik věcí, jak nyní, když jsem s vámi začal rozprávět.“

„To máte tak doktore. Vy jste učený člověk. Vy musíte postupovat tak, jak vám to diktuje vaše prostředí, ale já jsem svobodný člověk. Mohu si myslet, co chci, pracovat jak chci a přesto mi nic nechybí a zbývá mi ještě pro ostatní. A nemyslete, že vidím víc než vy. Nemám jiné oči, nemám jiné smysly, nejsem osvobozen od bolesti, ale mám dar vnitřního života.“

„Zdá se mi, že jste dokonale šťastný,“ řekl jsem.

„Nemohu být dokonale šťastný, i když z vašeho pohledu, se to tak může zdát. Ale zbavil jsem se pocitů zklamání, nespokojenosti, utrpení. Teď, když jsem už na konci života, dívám se na všechno jinak. Také jsem žil váš život. Než jsem se sem přistěhoval, měl jsem ženu a děti. Měl jsem i své povolání. Ale to je jiná kapitola, a ta je už uzavřená.“

Udělal gesto rukou, které znamenalo tečku, a já pochopil, že se nikdy nedozvím žádné podrobnosti. K čemu by mi konečně byly?

Dar vnitřního života? Znamená to snad, že všechno je pomíjivé, ale to uvnitř je ta duše, ten věčný život, ta láska a smíření? Uvědomil jsem si, s pocitem jisté trpkosti, že k dosažení toho všeho mne dělí pořádně dlouhá cesta. Ale nyní, po prožité úzkosti kvůli Sylvě, jsem pokročil kousek dopředu. Ještě nejsem moudrý, ale jsem na cestě k moudrosti. Pokud se mi to nezkazí. Moje mysl je jako sinusoida. Od pocitu vrcholného štěstí až po nejhlubší propad k zoufalství, smutku a duševního utrpení. Nic mezitím. A já vím, že musím najít rovnováhu mezi štěstím a utrpením, protože trpět není hanba a pocity štěstí by člověk neměl skrývat třeba ze strachu, že je zaplaší nebo že nejsou oprávněné. Je to cesta k něčemu vyššímu ve mně samotném, jak jsem to pochopil. Pokud jsem to pochopil správně.

„Tak co je s tebou? Ty nebudeš s námi pracovat?“ zeptala se mne Marie, když mne našla za stromem, jak se dívám do kraje a přemýšlím.

„Když mi dáte nějakou práci,“ usmál jsem se na ni.

„Tak, tady máš hrábě a uhrab ty záhony nalevo, než začneme sázet.“

„ A to se mně jednou stalo,“ řekl Hrubec a přitom ryl do země, „ že mně najednou při práci pěkně ruplo v zádech. Nemohl jsem se hnout. Taková bolest, lidi, to jste nezažili. Tak jsem se opřel o rýč a přemýšlel jsem, jak se dostanu, těch pár kroků do chaloupky. To víte, já jsem už starý chlap a musím s takovými věcmi počítat. A když je člověk sám, je to o to těžší, že vás nikdo nikam nezavede a musíte se sami o sebe postarat.“

„A co jste dělal?“ zeptala se Marie z druhého konce zahrady.

„No, zkoušel jsem to. Pomaličku jsem se belhal až k prahu a přitom jsem prosil, abych byl té ukrutné bolesti zbavený. Dveře byly otevřené. Tak jsem odhodil ten rýč a chtěl se opřít o futra. A průvan ty dveře zabouchl. Co teď? Pomyslel jsem si. Klíče byly pochopitelně v domě a já neměl náhradní. Takový jsem byl hlupák. Ale taky jsem věděl, kdybych se mohl pořádně do těch dveří opřít, že by povolily. On ten můj zámek není v pořádku a stejně, kdo by mohl něco ukrást? Pár kousků toho nádobí, pár lahviček tinktur? Vždyť já, lidičky drazí, nic zvláštního nemám,“ rozesmál se.

Marie přestala pracovat a opřela se o rýč.

„A jak to bylo dál?“ zavolala na něho. Obrátil se k ní.

„No, jak? Nezbývalo mi nic jiného, než se opřít do dveří. Oběma rukama jsem se opřel o dveře a dal jsem do toho všechnu sílu. Totiž ta potřeba se dostat dovnitř byla silnější, než bolest, kterou jsem přemáhal. A dveře vzdorovaly, záda vzdorovala. Už se začalo smrákat a kolem nebyla živá duše, aby mi pomohla. Tak jsem si musel pomoci sám. Trochu jsem poodstoupil a pak jsem se do dveří opřel znovu. A rup. Narovnal jsem se. Nic nebolelo. Byl jsem celý zmáchaný potem. To vám řeknu. Chvíli jsem stál a pak jsem se přesvědčil, jestli mne skutečně už nic nebolí. Bylo to tak. A znovu jsem se pověsil na ty dveře a konečně povolily. Vešel jsem dovnitř, do mého domova. Sedl jsem si za stůl a díval se kolem sebe. Na ty staré krámy, na tu moji petrolejku, na to harampádí, které jsem chtěl už dávno vyhodit. A já byl najednou spokojený, že ty věci mám!“ zvolal a smál se, „ byl jsem vděčný za to, co mám a že se mohu na to teď dívat.“

„To jsou dobré chvíle,“ zasmál jsem se.

„To je chvíle, kdy člověk uzdravuje sám sebe. A tak je to se vším v životě.“

Odmlčel se a sehnul se, aby vyplel plevel. Pozoroval jsem ho. Ani jedno nezměnil výraz své tváře. Byl stále tentýž.

Jednou jsem řekl, že nevěřím mystikům. Ale Hrubcovi věřím, protože žije tím, co cítí. A cítí to, co dělá. Dosáhl jakési jednoty, kterou nechápu a neumím dosud rozumem uchopit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, to přiznávám. Moje prostředí, v kterém celý život žiji a pracuji, mne nutí k pokrytectví, běžné, ty nejběžnější události v mém životě, ve mně vyvolávají emoce, které se odráží v mých náladách a tak reaguji i na své okolí. A to mi zpětnou vazbou vrací všechno, co vysílám. Je to jednoduché a přitom tak složité, myslím si. Jak by člověk neměl reagovat na drzosti, křivdy, útoky, nespravedlnosti všeho druhu? Copak někdo pochopí, že nejste slaboši, když se chováte i navzdory urážkám – smírně, filozoficky, na základě všech poznání zákonitostí spirituálního života? Lze si vytvořit vnitřní život i v prostředí, které člověka deformuje tak, aby se prostě přizpůsobil potřebám celku a byl snadným nástrojem těch potřeb? Ale z druhé strany, pokud chci žit na určité úrovni a vykonávat povolání, jaké vykonávám, musím se přizpůsobit k tomu, co se po mně žádá. Jinými slovy, táhnout za jeden provaz a nevymykat se společnému zájmu. Anebo se odstěhovat do lesů, zapomenout na všechno a věnovat se duchovnímu růstu. Tak jsem přemýšlel, když jsem seděl s Hrubcem na verandě, dívali jsme se do kraje a popíjeli čaj. Jeho oči byly klidně upřené do prostoru a zdálo se mi, že mě ani nevnímá.

„Na co myslíte?“ zeptal se mne s úsměvem, který mi naznačil, že to ví. Ale asi chtěl, abych to vyslovil.

„Myslím na to, zda může člověk, který žije v reálném světě, žít jako třeba vy.“

„Ale já taky žiji v reálném světě,“ řekl docela vážně.

„Myslím, tedy když je závislý na svém standardu a na způsobu života, který si v určitých podmínkách vybudoval.“

„Jediné slovo z toho, co jste řekl, se mi líbí slovo „závislý“. A o tom to všechno je, příteli.“

„Nechápu, co tím myslíte,“ řekl jsem úmyslně, abych ho podnítil k další rozpravě.

„No, dobře. Někteří lidé se celý život pachtí za tím, aby měli hodně peněz, dobrá postavení, krásné domy, krásné ženy. Jsou závislí na své jediné představě tyto věci mít a neumí si představit nic jiného. Ale i když toho dosáhnou, není to zase takové vítězství, jak si to zprvu představovali. On takový krásný dům potřebuje opravu, péči a tak jsou nuceni zase vydělávat spoustu peněz, aby si ty věci udrželi. A mezitím ty krásné ženy zestárnou, krásné domy vypadnou z módy a zevšední mezi krásnějšími domy, peníze ztrácí na hodnotě a najednou si ten člověk uvědomí, že je sám. Že neměl čas milovat, že si nevybudoval pevná pouta s blízkými lidmi, že vlastně o životě neví zhola nic. A na prahu smrti pochopí, že to všechno bylo vlastně marné. Jediné, co si vezme s sebou, je duše a té neporozuměl. Nemá co věčnosti nabídnout.“

Povzdechl si a položil ruku na stůl.

„A vy tedy preferujete chudobu?“ zeptal jsem se.

„A to ne, příteli. Chudoba je zlo. Já preferuji přiměřený život. Víte, co tím myslím?“

„Vysvětlete mi to,“ pobídl jsem ho.

„Jste lékař. A určitě úspěšný lékař. Máte své povolání, svůj byt, teď chaloupku se zahradou, ženu, děti a nyní i vnuka. Milujete se navzájem. Toužíte po tom, abyste žili nerušeně, aby vás nestíhala neštěstí a abyste se dožili pěkného stáří. A vy víte, a ví to i vaše žena, že musíte své vztahy budovat, denně, každou chvíli, která je vám dopřána. Trápíte se myšlenkou na smrt. Jste závislí na svém štěstí, na rodině. A kdyby se stalo, že někdo z vás odejde, budete trpět zármutkem a steskem, až nakonec svět kolem vás přestane mít smysl a význam. Nebudete se už na nic ptát. Myslíte si, že je to správné z hlediska duchovního života?“

Zamyslel jsem se. Tak jsem o tom nikdy nepřemýšlel.

„Žádná závislost není zdravá, protože odvrací člověka od budování vnitřního života. Závislost je k ničemu. Tlačí vás k tomu, abyste neustále něco sháněl, co už vlastně dávno máte, ale nevidíte to, nevnímáte to, a proto žijete stále v napětí a otroctví svých závislostí.“

„Chcete snad říci, že člověk má být, jak bych to řekl, lhostejný?“

„To slovo se mi nelíbí, příteli,“ mávl nespokojeně rukou,“člověk má být sám sebou, aby měl stále co nabídnout druhému. Láska ho nesmí vyčerpávat, ani starostlivost o blízké lidi, ani strach, co bude, kdy bude, jak bude. Strach nikomu neposlouží. Místo strachu si dosaďte obezřetnost, péči o sebe i o druhé. Nezotročujte druhé svou láskou a nevyžadujte od nich stálou pozornost. Přijímejte to, co jsou schopni vám dát, a žijte v pokoji.“

„Léčil jsem jednu ženu,“ řekl jsem, „která měla neustálé bolesti. Různě se stěhovaly a my jsme nemohli přijít na příčinu jejich potíží. Testy nic neprokázaly. A tak jsem se rozhodl, že s ní promluvím. Vyprávěla mi, jak má krásnou rodinu, jak se o ně stará, jak se stará o vnoučátka a já jsem se jí zeptal, jak se stará o sebe. Zasmála se. Nemám na sebe čas. A pak nejsem sobec, jako ty ostatní ženské, co pořád běhají k doktorovi, na kosmetiku. Víte, že jsme nikdy nebyli na dovolené? Obětavá paní, že?“

„To znám. Takové ženy jsou závislé na projevování svých obětí pro druhé. A čím více samy strádají, tím si myslí, že naplňují svůj život. Ale ony naplňují jen svou představu o svých úkolech. A nejhorší na tom je, že si pak ke stáru vyžadují, aby se zase druzí obětovali pro ně. A strádají pocitem, že jsou všichni nevděční. V rodinách je pak stálé napětí a strach, aby něco nepokazili, aby nezpůsobili konflikty. Já si myslím, že to dělá hodně žen a je to ukázka pokřiveného pohledu na vnitřní život ženy. Žena není předurčena k oběti. Jsou to všechno výmysly. Nikdo není předurčen k oběti.“

Odmlčel se na chvíli a napil se čaje.

„A co dceruška?“ zeptal se.

„Pořád na ni myslím, ale se ženou o tom raději nemluvím. Měl bych asi dojít za matkou toho chlapce, s kterým čeká dítě a dát to do pořádku. Alespoň aby se vyřešily základní věci.“

„Tak, tak. Jestli se k dítěti přizná nebo ne. Jaké příjmení bude chlapec mít a měl by platit.“

„Ale abych řekl pravdu. Pane Hrubec, nemám vůbec chuť tam chodit. Ta rodina je podivná.“

Podíval se na mne zkoumavě.

„A víte vůbec něco o nich bližšího?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„To se mi dvakrát nelíbí, příteli. Ten chlapec ani neví, co se stalo. Nechte ho, ať se sám vyjádří a projeví svou vůli. Pak můžete teprve něco vykládat. Asi paní matinka mluví za něho. Třeba vaši dcerušku miluje.“

„Řekl jí, že si ji nevezme,“ odpověděl jsem tiše.

„Musíte to dát do pořádku, jak jste řekl. A to co nejdřív.“

„Já jsem pořád na vážkách,“ přiznal jsem se.

„Víte proč? Vy i vaše paní jste si řekli, že dítě budete s dcerou vychovávat sami, když si ji ten její pacholek nechce vzít a najednou se před vámi otevřela naděje, že budete mít zase pro co koho žít, když jsou vaše děti už dospělé. Ale příteli, to je sobectví, na které nakonec nejvíc doplatí vaše dcerka i ten chlapec. Musíte se alespoň pokusit, aby vaše dcerka měla svou rodinu, ne jen vás. I ona musí, stejně jako vy, prožít svůj život s otevřenýma očima a třeba i s bolestí a neúspěšně. Ale nelpět na představě, že jste její jediné možné zázemí. To není pravda, příteli.“

Mluvil ke mně naléhavě a přitom mírně. Položil mi ruku na rameno.

„Nebojte se. Něco jsme si už tady povídali o životě a teď to zkuste v praxi, jak jste na tom. Bude to pro vás taková první zkouška. A bude jich víc. Nic není zadarmo, ani to duchovní poznání, to rozhodně není zadarmo.“

Přemýšlel jsem, jak to říci Marii. Věděl jsem, že to bude složité vykládání, aby pochopila, že se musíme pokusit promluvit s paní Kučerovou a Oldou.

„V žádném případě. Náš vnuk nebude vyrůstat v rodině barmanky,“ řekla Marie rozčileně.

„Ale pochop, že musíme řešit otcovství.“

„Já jsem Sylvě řekla, aby napsala do matriky, že je otec neznámý.“

„To přeci nemůžeme udělat. Marie, to nejde. Tak to nemůže fungovat dál.“

„A já se mám dělit s vnoučetem s nějakou barmankou?“ vykřikla a prudce vstala s křesla.

„Pokud jsem tomu dobře rozuměl, ta žena je úřednice na sociálce a musí si přivydělávat, aby mohla syna držet na škole.“

„O žádné škole nebyla řeč. Ten kluk je obyčejný flákač.“

„Tomu nevěřím, Marie. Sylva by s ním určitě nechodila, kdyby byl flákač. My ani nevíme, jak se s ním seznámila. Ptala ses jí na to?“

„Ne,“ řekla hněvivě, “ani mně to nezajímá.“

V tom vstoupil do pokoje Petr.

„Proč se tu tak hádáte? Co se stalo?“ zeptal se udiveně.

„Petře, ty něco víš o tom Oldovi?“

„Jo.“

„Tak povídej.“

„Sylva vám nic neřekla? No jo, měla z vás strach,“ řekl provokativně a Marie se k němu otočila.

„Strach? Z nás? Co to vykládáš?“ vykřikla Marie a z očí ji vyhrkly slzy. Klesla do křesla a rozplakala se.

„Tak dost,“ řekl jsem rezolutně, „jak je to s Oldou?“ obrátil jsem se na Petra.

„Olda studuje na divadelní fakultě. Příští rok končí.“

„Komediant. Naše Sylva se spustila s komediantem,“ křičela Marie.

„Ale mami, nech mně to dopovědět přeci. Olda nestuduje herectví, ale režisérství. Píše i scénáře.“

Marie se na něho dívala nechápavýma očima.

„A to si myslíš, že je budoucnost? Pro Sylvu? Žít s umělcem?“

„Pokračuj,“ vybídl jsem ho.

„Jeho táta je taky režisér. Ale nežijí společně.“

„A tak dopadne i Sylva,“ vykřikla zase Marie.

Pak vstala a přešla pokoj.

„Divné je, že se ten kluk u nás neukázal. Jakoby se ho to netýkalo,“ řekla.

„Chodí za Sylvou do nemocnice,“ odpověděl Petr.

„Takže Sylva má před námi tajemství?“ otázala se a její hlas se chvěl hněvem.

„Je dospělá, ne?“ řekl Petr.

Marie na něho vytřeštila oči.

„Dospělá? Jak to myslíš?“

„Myslím, že je plnoletá.“

Zakryla si tvář rukama a dala se do hořkého pláče. A já jsem pochopil, že jsme, až do této chvíle žili jen ve vlastním obraze a nedohlédli jsme přes jeho rám. A ta pravda nás staví do jiného světla nejen jako jednotlivce, ale také jako celou rodinu.

„Marie, nebreč a přemýšlej,“ řekl jsem tiše a smírně.

„Všechno je to tvoje vina,“ odpověděla mi zlostně a bouchla za sebou dveřmi od ložnice. Petr se na mne udiveně podíval a mne nezbývalo, než bezmocně pokrčit rameny. Je konec, řekl jsem si, hnízdo se rozpadlo na tisíc kousků.

Byl jsem otřesen. Seděl jsem u stolu a hlava mi klesla do dlaní. Pocit zoufalství, bezmocnosti a nesmírné vnitřní bolesti mne zavalil tak, že jsem se domníval, že se zblázním. Bože, jak jsem mohl tušit, že Marie bude schopná mne obvinit z takové věci. A já jsem ten pocit viny přijal. Ano, jsem vinen za to, že jsem neprohlédl, jak funguje moje vlastní domácnost. Myslel jsem si, že se Marie o všechno stará, že nedopustí, aby se našim dětem něco stalo. Nemohu říci, že by nestarala, ale jinak, než bylo potřeba. Držela celou dobu náš všechny pod tlakem, abychom nevybočovali, a my jsme všichni, pod tím tlakem setrvávali. Bylo to pohodlné, protože jídlo bylo vždycky včas na stole, prádlo vždy včas vyprané a vyžehlené, děti včas vypraveny do školy. A já měl vždy v kufříku připravenou svačinu do práce. Ale děti začaly dospívat a ona se nim stále stavěla stejně. Nepřikládala jejich vývoji žádný vyšší význam. Tam leží má vina, má velká vina, že jsem včas nereagoval na změny a nechal jsem běžet stereotyp, aniž jsem si uvědomil, že je přežitý.

Byl jsem překvapen, když za tři na to vešla do mé ordinace – paní Kučerová. Měla rozpačitý výraz, když mne pozdravila.

„Posaďte se. Mohu vám nabídnout kávu?“ zeptal jsem se.

„Ráda,“ řekla, „jdu přímo z práce.“

Postavil jsem před ní šálek s kávou a nabídl jí cigaretu.

„Pane doktore, mluvila jsem s Oldou. Myslím, že bychom měli dát dětem prostor. Sylva se bojí, aby si vás nepohněvala, hodně lpí na rodině. Ale teď bude mít svou vlastní. Měli bychom dohodnout svatbu, než se malý narodí.“

„Ale Sylva má být až do porodu v nemocnici.“

„Však ji můžeme v nemocnici uspořádat. Víte, Olda taky zazmatkoval, když ji řekl, že si ji nemůže vzít. Ale to není pravda. On ji má velmi rád. Dokonce i jeho otec pořídil byt. Nic nebrání tomu, aby si založili rodinu.“

„Byt? A kde?“

„No, na sídlišti, v Brance. Sylva může dokončit školu i na mateřské. Však malého pohlídáme a všechno bude v pořádku. Olda už vydělává na scénářích.“

Měla plachý pohled a usmívala se. Vzal jsem ji za ruku a stiskl ji mírně.

„Dobře. Víte, moje paní je z toho hodně nešťastná.“

„Já ji chápu. Taky jsem byla. A za Sylvinkou jsem chodila. Nikdy jsem vás tam nepotkala, škoda. Mohli jsme si promluvit.“

„Víte, když se to se Sylvou stalo …“

„Já vím, představa, že by Sylva umřela, musela vaši paní hodně vyděsit. Ale nakonec se všechno vyrovná.“

„Nevím, manželka zatím hodně bojuje sama se sebou. Nějak se nám všechno zkomplikovalo.“

„Chce to čas. Máme ještě dva měsíce času, pane doktore, ale pak musíme jednat.“

Podal jsem ji ruku na rozloučenou a ona se na mne zase podívala. Měla hodně unavené oči.

Vystihl jsem dobu, kdy byla Marie přístupná k řeči a vzal ji kolem ramen.

„Jak je Sylvě?“ zeptal jsem se ji.

„Dobře,“ odpověděla.

„A kdy jsi za ní byla naposledy?“ zeptal jsem se zase.

„A kdy ty?“ opáčila, „nechci se setkat s tou ženskou. Sestra mi řekla, že tam chodí každý den. Tak si se Sylvou telefonujeme.“

„Že jsi mi nic neřekla?“

„Na nic ses neptal.“

Nebyl to zrovna přátelský tón, ale nedal jsem se odradit.

„Byla za mnou paní Kučerová,“ začal jsem, „mluvili jsme o svatbě.“

„Ta barmanka?“ V hlase jí zazněl pohrdavý tón a já jsem pochopil, že ji trápí nejvíc ze všeho, že nebude mít vnouče jen pro sebe.

„Myslím, že je všechno v pořádku, Marie. Oldův otec sehnal byt.“

„Já to vím,“ zašeptala.

„Proč o tom se mnou nemluvíš?“

Pokrčila rameny. Semkla rty a odvrátila hlavu.

„Netrap se, Marie, prosím tě. Sylva se vdá, dokončí školu a Olda taky, nebudou se mít špatně. Vždyť jim všichni pomůžeme.“

„Já se s tím nikdy nesmířím,“ zaštkala.

„Proč? Já ti vůbec nerozumím.“

„To ani nepochopíš.“

Ale já to pochopil. Možná, že to byla ta moje pasivita, že jsem na všechno Marii kýval a ona zařizovala všechny věci v rodině, měla své představy a plány, o kterých se mnou nikdy nemluvila.

„Paní Kučerová nemá lehký život. A zdá se, že je velmi starostlivá matka. Všechno bylo nedorozumění. Sylva by se s někým jen tak nezahodila.“

„To může říkat jen člověk, který si rodiny nikdy moc nevšímal,“ odpověděla mi, „to já jsem se o vás o všechny starala. I o tebe. A tak to dopadlo.“

„Já ti pořád nerozumím.“

„Nech mne,“ řekla, a když jsem ji chtěl pohladit, tak sebou trhla. Bylo to neočekávané a já jsem se vylekal.

„Marie, proč se zlobíš na mne?“ zeptal jsem se přímo.

„Já nevím, ale bylo by lepší, kdyby ses neptal. Nech to být.“

„Tak si o tom promluvme,“ naléhal jsem na ni.

„Jsi prostě jiný, než dřív. Ta chalupa tě změnila, nebo já nevím, ale mám pocit, že tě ztrácím.“

Nemohl jsem na to říci jediného slova. Proto jsem odešel do horního pokoje a zavřel za sebou dveře.

Přišla za mnou k ránu.

Vešla opatrně, tiše našlapovala, kráčela pokojem jako přízrak. A jediný zvuk, který doprovázel její pohyby, bylo jemné praskání v parketách pod jejími kroky a šustění noční košile, která se bělala v příšeří. Ale i tento slaboučký, sotva slyšitelný šelest a jemný praskot mne probudil. Probral jsem se ze spánku.

Nepohnul se ani jsem se nezachvěl. Marie přišla blíž a pomalu, váhavě opřela koleno o okraj postel. Sledoval jsem ji zpod spuštěných řas a nedával najevo, že nespím. Usmál jsem se a uchopil ji za ramena, velmi pomalu, opatrně, jemně.

"Miláčku," zašeptala a její tmavé vlasy dopadaly na polštář. Byla stále ještě krásná. Pozoroval jsem její tvář.

„Marie,“ povzdechl jsem.

Pohladila mne po vlasech a políbila na čelo.

„Lituji toho, že jsem se dala strhnout,“ řekla a zabořila tvář do polštáře.

„Myslím Marie, že není vhodná chvíle na hádky," řekl jsem a otevřel jsem oči, „nechci s tebou teď o čemkoliv hovořit.“

Marie se chvatně zvedla a chtěla odejít. Zadržel jsem ji..

„Počkej…“ řekl jsem nejistě. Pohlédla na něj a rychle odvrátila hlavu. Změnila se. Se studem a trpkostí jsem si uvědomil, že to, co k ní cítím, je lítost. A že si tu lítost nikdy neodpustím.

"Počkej," zopakoval. " Chtěl jsem…“

"Nemluv," přerušila mne. "Stejně ti neodpovím."

Marie šla pomalu ke dveřím. Byla rozpačitá. Ničím již nepřipomínala ženu, s kterou jsem celý život žil a důvěřoval ji.

"Marie," řekl jsem, „doufám, že mne chápeš," řekl jsem a vstal jsem. Oblékl jsem si župan a otevřel okno. Zůstala stát u dveří a ruku měla na klice.

"Myslím, že ti nerozumím," řekla a obrátila se ke mně. "Zapomněl´ s, že jsme rodina?“

To není správné, pomyslel jsem si. Nemusím přistoupit na její zaklínadlo. Náš domov není žádná svatyně.

"Marie, já jsem si uvědomil, že jsem udělal velkou chybu, když jsem přistupoval na všechny ty tvé představy a nechával jsem se sám ukolébávat svou představou, že je všechno v nejlepším pořádku. Není."

"Já vím. Jen jsem se chtěla přesvědčit, že můžeme žít jako dřív."

"Cože?" zeptal jsem se a chytil ji za ramena.

"Jako dřív,“ řekla a plakala. Snad jsem pochopil, že žádná změna není možná.

Co ji budu vysvětlovat, stejně nepochopí a ani se o to nepokusí. Bude bojovat. Dobře znám její názory, její zvyky, její způsoby, jak mne donutit udělat přesně to, co chce ona.

Usedla do křesla a sepjala ruce v klíně. Bylo na ni vidět, že přemýšlí, jak začít svou řeč. Nechal jsem ji přemýšlet a obrátil jsem se k oknu. Začalo svítat. S prvním rozbřeskem začali zpívat ptáci a já se najednou cítil unavený a otupělý, ale rozhodný.

"Nedovedu pochopit, že se najednou mezi námi všechno zlomilo,“ řekla, „já jsem to tak nemyslela. Pochop mne, že jsem byla rozrušená, pochop mne,“ zaprosila, protože vycítila, že ze mne vyprchává veškerá síla i vůle vrátit všechno zpět. Ale já najednou cítil úlevu. A konečně jsem také si přiznal, v jakém napětí jsem s Marií až doposud žil. Bál jsem se narušit naše jakési příměří mezi a ona to věděla. Utahovala mne čím dál víc a já jsem nebyl dost silný, abych se bránil. Bylo to ode mne nezodpovědné. Jak to, že jsem ji pustil tak blízko, že jsem téměř ztratil právo na své názory a nechal ji jednat i proti našim dětem?

Neodpověděl jsem ji. Jen jsem se usmál.

"Nesměj se jako pitomec," vstala Marie a její obličej náhle ztvrdnul.

"Na tom, co se stalo, není nic k smíchu. Ztrácíš soudnost," dodala.

"Přeháníš, Marie," řekl jsem, ani přátelsky, ani nepřátelsky, spíš chladně.

"Ani trochu," řekla a její hlas byl nepřátelský, tvrdý, nepříjemný.

"Neměl ses nechat řídit, ale nechal ses - a dost dlouho. I při tvé schopnosti se zbavit odpovědnosti uplyne několik měsíců než budeš sám dělat, jakoby bylo všechno v pořádku. Něco tě popadlo, ale já dobře vím, že to není nadlouho. Znám tě příliš dobře.“

„Marie, varuji tě, nedráždi mne. Už zacházíme příliš daleko," řekl jsem.

"Díky za varování. Mohl bys mi dát ještě jednu radu: z čeho mám zařídit svatbu, s kterou jsem vůbec nepočítala? Prodáme chalupu, aby měla Sylva peníze do začátku, co říkáš?“

Věděl jsem v tu chvíli, že mne chtěla ranit na citlivém místě. Znala mne dobře. Ale já se ani nezachvěl.

„Ano,“ řekl jsem pevně, “klidně ji zase prodej. A se Sylvou se rozdělíš, abys měla z čeho žít, až se rozvedeme. Můj plat mi naprosto postačí, abych mohl klidně žít, věnovat se práci a vlstnímu životu.“

Pokrčila rameny.

" Tak, hotovo. Můžeš se podle toho zařídit," řekl jsem a dal najevo, že pro mne rozhovor skončil.

"Přijdeš dnes domů?" zeptala se.

„Jistě,“ odpověděl jsem. Znejistěla.

"Dobrá," řekla a já odešel z pokoje.

 

Pokračování