„Někdo musí vyčistit okna,“ řekla rezolutně.

Byl jsem ji vděčný, že i ve chvíli smutku dokázala opatrovat domov, jakoby se nic nedělo. A vím, že ji to rvalo srdce. Ale už jsme nic nerozebírali.

„Jsem zvědavá, jestli to bude chlapeček nebo holčička,“ řekla několikrát, jakoby na tom záleželo. To je jen přání rodičů, ale svět potřebuje hlavně slušné lidi, myslím si. V nemocnici se to nějakými kanály dozvěděli a já jsem radši mlčel, neříkal jsem nic. Hleděl si svého a staral se o pacienty. I v pátek, den před odjezdem. Marie byla ještě v práci a plánovala si, že půjde dřív domů, aby všechno stihla.

„Pane doktore, říkal mi Hrubec, že máte u nás chaloupku. Prý pěknou,“ řekl mi pravidelný pacient Uhlíř po prohlídce.

„No, pane Uhlíř, dnes se mi líbíte. Držel jste mých rad a podívejte se, cukr klesl.“

„Jo, jo,“ řekl a mně bylo jasné, že chodí za Hrubcem. A Hrubec mi fušuje do léčení. Neptal jsem se na to. A na otázku na chalupu jsem ani neřekl slovo. Hlavní je, že je a tom líp. Vždyť ho přivezli tehdy v kómatu a Uhlířová naříkala: “Táto, jestli tě vezme Pánbůh, co já si tady počnu s tou chalupou a zahradou. A ty jsi pořád měl plno roupů a vidíš.“ A zatímco Uhlíř spal na vozíku, ona mu smáčela sako slzami a brala ho za ruce.

„A to bude mít vaše paní radost,“ řekl jsem.

„Paní se už raduje v nebi, pane doktore. Měl jsem tenkrát umřít já. Je to bez ní těžký. A budu tu sám. To jsem nechtěl. Chudák, vzala to zkrátka. Však měla to zdravíčko porouchané od té doby, co šla do důchodu.“

„To jsem nevěděl.“

„No, však se uvidíme, Někdy za vámi zajdu. A kdybyste potřeboval pomoci na zahradě nebo poradit, tak rád pro vás všechno udělám.“

Podal mi udřenou ruku a já ji stiskl.

Smrt! Pomyslel jsem si. Někteří lidé se jí děsí, jakoby nevěděli, že je přirozeným vyústěním ze života. A někteří ji přijímají, aniž by se báli, že o něco přijdou, když zemřou. Ptám se sám sebe – bojím se smrti? Ano, já se ji bojím, je mi odporná, připadá mi nespravedlivá, hloupá a chamtivá, nestoudná a zlá. A přitom vím, že zemřu. Už nyní jsem její, i když zatím plný života. Čas však ukrajuje život v její prospěch. Nekladu si otázky, zda se ještě narodím, co budu pak dělat, zda budu bohatý nebo chudý. Nic mi po tom není. Je to jen má žádostivost a nadutost, která to všechno chce vědět dopředu. Jako abych se měl na co těšit a tolik se nebál? Přišla mi do ruky nějaká studie o reinkarnacích. Nerozumím tomu a nevím, co bych měl všechno udělat proto, abych nebyl v dalším životě nějakým žebrákem nebo něčím horším. Zdá se mi, že si to příliš zjednodušují. Nikdo o tom nic neví! Ale touha po životě je hodně silná a možná silnější, než cokoliv jiného a člověk s životem spojuje mnoho věcí a dokonce i podmínek, aby ho mohl pokládat za plnohodnotný, šťastný a skutečně prožitý. Pro jistotu, kdyby za ním už nic nebylo! Jak říkám, jsem na počátku všech věcí, které začaly v mé mysli působit. Zatím o tom nic nevím a také pochybuji sám o sobě. Pere se to ve mně! Bojím se je přijmout, abych obstál v prostředí, v kterém žiji. Jsem hlupák! Nebo poutník? Přestal jsem si rozumět a možná, že je to příčinou, proč nerozumím Marii a dětem.

Co ale spojuji se smrtí? Že opustím, nedobrovolně, a to je otázka, zda dobrovolně nebo ne, své milované lidi, knihy, drobnosti, které mne provázejí a tvoří okruh mé vlastní individuality a intimity. Zatím jsem byl jen divákem konců mnoha lidí za celou svou lékařskou praxi. A musel jsem dávat naději těm, kteří si drželi kapesníky na obličeji a žádali mne zarudlýma očima, abych řekl, že se to nestane. A já jim i lhal! Protože o takové pravdy nemá nikdo zájem. Vždyť jsem sám nevěděl, kdo se vrátí a kdo ne. O smrti nevím nic a přitom vím, že i já jednou, dřív nebo později budu stát na jejím prahu a nebudu moci udělat nic. Zhola nic!

A takoví lidé jako pan Uhlíř nebo pan Hrubec v tom nevidí nic zvláštního. Prostě jen řeknou – pánbůh si ji vzal - a já nevím, jestli je to právě on. Proto mu nikdy ani slovem nekřivdím. Nevím totiž, kdo to je a co to je. Jak je daleko, jak je vysoko nebo nízko. Zda mne stráží nebo soudí. Bibli jsem nikdy pořádně nečetl,do kostela nechodím a přesto vím, jen tak sám pro sebe, že existuje něco, co mne k sobě přitahuje a učí mne něčemu, co je divné, zvláštní a krásné.

A týden byl u konce. Doma bylo všechno v pořádku. Sylva seděla u kuchyňského stolu a loupala jablka. Žena chystala těsto.

„Když Sylvie s námi nechce jet, udělám ji alespoň lehounký koláč s jablky,“ řekla mi s úsměvem.

„Seznámil jsem se na chalupě s nějakým bylinkářem,“ začal jsem mluvit o té senzaci a obě zpozorněly. Čekal jsem to, a proto jsem se chvíli dramaticky odmlčel.

„Uvařil jsem mu kafe a dal tu dobrou buchtu, co jsi mi dala sebou.“

„A hned jste se pohádali, že?“ řekla Sylva.

„Ale ne. Popovídali si. Jen tak o životě. Je to starý muž. A má plno známých.“

„Jo tati, jestli dělá jaké masti, tak mu řekni o svízelovou na vrásky,“ řekla Sylva.

„Ty žádné nemáš, prosím tě.“

„Ale maminka.“

Byl jsem rád, že Marie tentokrát jede se mnou a že se trochu dá do pořádku.

„Tak to ze sebe vysyp,“ řekl jsem ji v autě.“

„Co myslíš?“

„To trápení, holka. Však já to moc dobře vím, jak tě to trápí.“

„Ale jdi. Já jsem docela šťastná. Brzy budeme mít broučka nebo berušku a já budu celá pokakaná štěstím.“

Musel jsem se usmát. Ještě není na světě a ona mu už plánuje všechno možné.

„Stejně si myslím, že se jednou na chaloupku přestěhujeme a Sylvě necháme byt. Dostuduje, může si v něm zařídit i kancelář a bude ji líp, než kdyby se trápila v nějakém beznadějném vztahu.“

„A vzpomínáš, Marie, jak jsme my dva spolu zápasili, když se nám děti narodily? Ono to není všechno ještě skončené. A nezapomeň, že matka je Sylva a ty babička.“

Marie mlčela a dívala se před sebe.

„Už jsem si říkala, že se musím krotit a nechat to hlavně všechno na ni, ale zase nemám to srdce.“

Sotva jsme přijeli, už k nám spěchal Hrubec. V jedné ruce košík a v druhé hůl.

„Tak jsem si říkal, kdy přijede milostpaní. Koukal jsem na tu vaši zahradu.“

Marie se usmála a šla dovnitř, aby něco připravila k pohoštění.

„Nechci vám nic vnucovat, ale já mám takový jeden model. Udělal jsem si ho sám, Až do podzimu mi kvete alespoň jedna její část. Pěstuji tam bylinky, pak je suším a dělám čaje. Lidi si pro ně chodí a já s nimi mluvím o všem možném. A vaše paní bude mít bylinky pro vaření.“

„No to bude krása,“ řekl jsem a díval se na zpustošenou zahradu.

„Nebojte se, doktore, všechno bude, jak má být.“

Jeho slova byla dráždivě záhadná. A já jsem měl neblahý pocit, že všechno ví už dopředu a dokonce zná i jméno Sylviina ženicha.

„Někteří lidi mi nemůžou přijít na jméno, ale já mám takový dar, že vím všechno dopředu. Taky vám půjdu na nervy, a proto radši teď mlčím.“

„Nemám rád mystiku a magii,“ řekl jsem na vysvětlenou a doufal jsem, že to pochopí a nebude to sem zatahovat.

Mezitím nás Marie zavolala ke kávě a on rád usedl k našemu stolu.

„A tak jak žijete?“ zeptal se a nabídla mu kousek koláče. Položil si ho na talířek a vzal malou lžičku. Ukrojil si a ochutnal.

„Je to velmi dobré. Děkuji vám, paní.“

Řekl to tak prostě!

„No, já žiji dobře, milostpaní. Za domkem mám malou zahrádku, kde pěstuji zeleninu a bylinky, také nějaký ten řádek brambor a jahody. To když přijdou děcka anebo mladé ženské. Dělají si z nich různé dobroty. Jedna jabloň každý rok rodí a jedna hruška, která má velmi sladké ovoce. Nyní je čas, kdy jsou mé stromy obsypány květy. Jako dvě nevěsty. A včely létají a mají se k dílu stejně jako všichni ti brouci a motýli, ptáci a zvířata, která shání potravu.“

„To máte jistě hodně práce. To víte, my nejsme na takovou práci zvyklí,“ řekla Marie a ukrojila mu další kousek a sama položila na talířek.

„Ještě loni,“ pokračoval, „jsem vozil do krmelců, ale už mne to zmáhalo. Napadlo moc sněhu a já měl strach, že ani domů nedojdu. Mám tušení, že letos už ani nedolezu do prvního kopce. Co já vím? Musím stále trénovat a vzpomínat na ty  staré časy, kdy jsem zkoumal záhady přírody a prosil, abych je pochopil. Má prosba byla pošetilá, a tak jsem dostal dar.“

„A napsal jste nějaký receptář?“ zeptala se Marie, která byla velmi zaujata jeho vyprávěním.

„Ale ne. Jen příroda by měla znát, kolik cest bylo v životě a proč jsem váhal při sepisování některých věcí, které jsem poznal, pochopil a prožil.  Kdo by jim z lidí rozuměl?“

Ano, kdo z lidí by rozuměl tvrdé řeči, která nezná nic než pravdu a on ji přijal bez mrknutí oka.

„Nikdy jsem nenapsal jediný recept do žádného časopisu. Ale mám všechno tady.“

Ukázal si na hlavu a usmál se. Marie se také usmála a viděl jsem na ni, jak hoří zvědavostí. Tohle ještě nezažila, aby mluvila s mystikem.

„Nepijte tolik kávy, paní. Ta vás oslabuje. Věřte mi, že ji pijete z nudy a ne podle potřeby. Káva je lék.“

Marie položila hrnek na stůl a založila si ruce.

„Jsem nervózní,“ řekla, „proto piji kávu.“

„Ale vám by pomohlo něco jiného,“ řekl a vyndal z košíčku zápisník. Byl už skoro celý popsaný.

„Ale říkal jste, že si nic nepíšete.“

„Ne, já jsem říkal, že si nepíšu recepty. To jsou poznámky o přírodě a zvířatech. Vám tady napíšu něco důležitého. Takový čajíček. Tak pozor, jednu kávovou lžičku kořene kozlíku dáte do půldruhého decilitru vody a necháte přes noc macerovat. Přes noc je to nejlepší. Pak si vezmete 6 dílů nati z meduňky, 3 díly nati z máty 4 díly nati srdečníku, dál 3 díly nati jmelí a 4 díly natě vřesu, 3 šištice chmelu, 2 díly květu levandule a 2 díly květu hlohu. Dvě lžíce této směsi dáte do šálku s tří a půl decilitrem vroucí vody a necháte přikryté vychladnout. Pak směs přecedíte a smícháte s kozlíkovým macerátem A budete pít třikrát denně. A uvidíte, jak budete klidná, protože to je to hlavní, co potřebujete. Tady máte ten lístek. A neztraťte si ho.“

„Děkuji,“ řekla, vděčně se na mne podívala.

„To je dobře, že jste ji to napsal,“ řekl jsem a pokračoval v pití kávy. Po pravdě řečeno, nebyl jsem rád, protože jsem už dopředu věděl, že mě bude Marie pronásledovat s tím, abych ji ty bylinky sháněl.

„Pane Hrubec, nemohl byste nám ty bylinky prodat? Já ani nevím, kde bych je v Praze sháněl:“

„Ale jistě, jistě, zítra máte směs připravenou a taky přidám sklínku dobrého medu.“

Odechl jsem si a Marie po mě šlehla ironickým pohledem, který vyslal do světa myšlenek zprávu, že si dovedu všechno jen zjednodušit.

„A na tu zahradu se vrhnu, jak bude zem měkká. Nebojte se, bude se vám to líbit.“

Poděkovali jsme a Marie zůstala v domě, zatímco já šel Hrubce doprovodit.

Podal jsem mu ruku a on se na mne podíval, až mne mrazilo, ale bylo to příjemné, zvláštní.

Marie zatím balila a já jsem s ním zůstal chvíli sám. Chvíli jsme mlčeli. A pak se ke mně obrátil.

„Divíte se mému stáří? Měl bych si umět vyrobit elixír mládí, ale mně to nepřísluší. Jsem prostě posel, od mládí sloužím jako posel.“

Udělal jsem posunek, abych ho upozornil na to, že nechci žádnou mystiku. Pochopil to. Zarazil se, asi o ničem jiném v životě ni neuvažoval, zřejmě ani neznal žádnou filozofii a nebyl vzdělaný. Byla to spirituální bytost a já jsem myslel na to, jestli je z mé strany správné mu zakazovat, aby se projevoval. Na některé lidi to muselo mít těžký vliv. Ale já jsem lékař moderní člověk. Nekladl jsem si nikdy otázky, zda v to věřím či ne. Prostě jsem to do svého života nevpouštěl, abych pořád nečekal nějaká znamení. Ale musím si přiznat, že jsem poslední dobou chtěl věřit na zázraky. Ale moje spiritualita vyhasla dřív, než se mohla projevit. Výchovou? Prostředím? Nebo proto, že jsem ji nedovedl v sobě rozvinout? Ale každý to sobě má.

„Já jsem neuměl nabídnout elixír mládí,“ pokračoval se zvláštním úsměvem, „i když se pevně přesvědčen o tom, že existuje, ale není to jen v bylinkách, je to v člověku. Je to opravdová láska, která dokáže zázraky a ta není každému souzena. Lidé se mohou sbližovat, mohou si být sympatičtí, ale milovat se, to náleží jen některým párům. Nebuďte proto smutný, co se stalo vaší dcerušce. Je to duchovní záležitost a o tom si povíme třeba někdy jindy.“

Stále se jemně usmíval a v jeho očích byl jas, tak čistý a tak přitom lidskému světu vzdálený.

„Neuměl jsem lidem poradit tam, kde jsem tušil a později i přesvědčen, že jsou souzeni. Doktore, nedá se nic dělat, ale ono to platí – oko za oko, zub za  zub. Ti lidé byli nevědomí a ptali se mě často – kde je Bůh, když nás nebrání před neštěstím a před bolestmi a ztrátami? Chtěli, abych nahlížel do knih, ale já věděl, že ještě všechno není zapsáno. Že se ději věci, které teprve přicházejí a otevírají další a další brány těch tajemství. Krutost stáří není dána stavem stáří, ale předchozím životem od mládí. Lidé, kteří si neuvědomují, že každým činem během života si zakládají svůj stav mysli a těla na stáří, se pak diví. Ale život je jako kniha, má svůj počátek, průběh příběhu a závěr, kde se všechno vysvětluje a dokonává. Tak je to. Proto je elixír mládí uložen v nitru člověka.“

Ta podivná řeč mne děsila. Ale přitom mi dával mnoho odpovědí na mé otázky, které mne trápí v souvislosti se mnou samotným.

„Lidi si myslí,“ pokračoval tichým hlasem,“ že umím nějaká kouzla pro mládnutí, ale nic takového není. Žádná kouzla, proboha. Jen žádná kouzla.“ Řekl to ještě tišeji a v jeho hlase bylo znát, že je tou myšlenkou otřesen. Pak se na mně obrátil a upřel své oči do mých.

„Tomu budete určitě rozumět. Říkám jim – měli jste si vážit svého mládí, které jste probendili v marnostech a experimentech. Nemáte vzpomínky a paměť. To je to“

„Ale v mládí člověk těžko pochopí, jaké důsledky mají různé chyby a prohřešky. Nesmíte být tak přísný,“ namítl jsem a přitom jsem pociťoval velkou touhu poslouchat dál.

„A hlavně ty ženské,“ pokračoval a jeho tvář přejel krásný úsměv, „no, já jim, pro špás, vykládám ze starých karet. Něco z toho vždycky kápne, hlavně, když se trefím, co chtějí slyšet. Protože ty věci, které tam skutečně vidím, nejsou lidem pochopitelné. Všechno je jinak, než si myslíte, lidičky zlatí. Už tam nahoře, než se narodíme, se rozhoduje o tom, s kým budeme spojeni. A jsou lásky, které se po celou existenci duše nerozpojí ani v dobrém ani ve zlém. Vzpomínáte na svůj svatební slib? Ten platí do věčnosti, ne jen pro náš pozemský život. Lidé budou navždy spojeni kruhem nekonečna. Proto to znamení, prsten. Kruh. Proste a bude vám dáno. Ale proste za ty rozumné věci, ne za své marnosti a slepé touhy. Jinak budete opakovat všechny ty chvíle, v kterých jste pochybili, pokusili se chyby napravit. Život není lehký. Ale také v něm není nic složitého.“

Na chvíli se odmlčel, zastavili jsme se a rozhlédli po kraji.

„To je krása, viďte,“ řekl a holí udělal kruh. Mlčel jsem a měl jsem v duši velký zmatek. Pak se zase opřel o hůl a pokračovali jsme v cestě.

„Tak je to s elixírem mládí a tak s kartami a všemi těmi krámy, kterým lidem věří, když už jim rozumy selhaly.“

Už jsem se na nic neptal. Ale přemýšlel jsem o svých stavech duše, o svých pochybnostech a úzkostech, které mne zužovaly a nedávaly mi klidu a pokoje. Vysvětlení je někde, kde to sám nemohu uchopit a pochopit a činí mne to nesmírně nejistým. Ale z toho podivného pohledu jsem vlastně šťastný člověk.

„Miluji svou ženu,“ řekl jsem tiše.

„To se teprve uvidí,“ usmál se.

Zarazilo mne to.

„Nebojte se. Váš život není ještě uzavřen.“

Podíval jsem se mu do očí a on se jen trochu usmál. Chtěl jsem něco říci, ale nedovolil mi to.

„Tož tedy, vrátíme se, doktore. Každý do svého Pro dnešní den už nemám co více o elixíru mládí říci.“

Po chvíli se zase zastavil a vytáhl zápisník.

"Abyste neřekl, že jsem vás ošidil o recept na elixír, tak tady je. Jmelí, kokoška a černý bez. 5 gramů jmelí nechte přes noc vyluhovat, bez a kokošku po 3 dílech pak svařte a přidejte k scezenému jmelí. Pak přihřejte. Je to kůra, pijte to jen občas. "

Podal mi lístek  a já si ho schoval. Už jsme nic neříkali.

Musím se zmínit o Sylvě. I když vypadá klidně, cítím, že má nějaké problémy, o kterých nemluví. A rozhodně to nejsou problémy se studiem.

„Co se tak tváříš?“ptá se mně Marie večer, při mytí nádobí. I když něco dělá, nikdy nezapomene se podívat na každého z nás. Dřív mne to připadalo směšné, ale chápu to nyní nějak lépe.

„Ale, ve špitále je čím dál víc dusno a já už počítám dny, kdy vypadnu na chaloupku. Víš, že zahrada začíná vypadat dobře? A Petr by se tam měl taky podívat.“

„Prosím tě, Petr. Toho teď zajímají nějaké zahrady. Dělá na nějakém projektu a je hrozně nevrlý.“

„Petr by se tu měl někdy ukázat. Abychom měli přehled.“

„Ale on sem chodí, když jsi ve špitále. Většinou před obědem zaskočí, vynese smetí a taky pověsí prádlo.“

Udiveně jsem se na Marii podíval.

„A má nějakou holku?“ zeptal jsem se jen tak se zájmem.

„No s tou Sofií se rozešel a teď chodí s nějakou Adélou. Zatím mi ji neukázal ani na fotce.“

Ani jsem nevěděl, že s nějakou Sofií chodil. Ach, Marie, co bych si bez tebe počal! Byl bych bezradný a osamělý.

„Tak říkáš, že ta zahrada dopadá dobře?“

„Jo. Však se pojedeš podívat, ne?“

„Tenhle víkend bych ráda uklízela. Jeď tam sám,“ řekla a usmála se. Podíval jsem se jí do očí, mihlo se tam cosi, co jsem nikdy před tím neviděl. Nechtěl jsem se vyptávat.

„Hrubec je zajímavý člověk,“ poznamenala.

„Zajímavý? Jde z něho strach. Lidi ho nemají rádi. Prý pořád sýčkuje a já mám takový neklid, když spolu hovoříme. Není to příjemné. Pořád pátrám, co všechno ví dopředu, co se stane. Já ….“ odmlčel jsem se.

„Co ty?“ zeptala se klidně.

„Chci být sám sebou. Nestojím o žádné proroctví. Všechno musí přijít včas.“

Byl jsem rozčilený. Marie klidně skládala nádobí do skříněk.

„Myslím, že bych měl s ním ty hovory skončit,“ řekl jsem.

„Prosím tě, ty naděláš. Nerozčiluj se tak.“

Vypadala klidně.

„Od té doby mám pořád pocit, že se něco stane,“ vyhrknul jsem ze sebe a ona mne vzala za ruku.

Sedla si ke mně a položila mi ruku na rameno.

„Jsi přecitlivělý. Celé dny vidíš utrpení a máš strach, abys to nemusel prožívat s námi. Já tě chápu, ale přeci se nedáš rozhodit starým pánem. On to myslí dobře. Chce ti pomoci, chápe tě. Ženy muže většinou nechápou. Buď klidný, nedej se vyhnat z té chaloupky.“

Ano jsem nervózní, protože se bojím, že se něco stane, co zapříčiní konec tohoto štěstí a radosti.

„A taky se bojím o Sylvu,“ řekl jsem.

„Těhotenství není nemoc,“ usmála se, „a přestaň už tady strašit a jdeme spát.“

Zase jsem začal brát prášky na spaní, abych neměl noční můry. Ráno se probouzím unavený, jako bych nespal celou noc. Chybí mi pohyb a zdravá výživa, ale také mi chybí spoustu jiných věcí, které si nemohu dopřát. Je to naprostý klid a přeladění do harmonie. V pátek mi volala Marie, kdy pojedu, že upekla nějaké buchty. Řekl jsem, že nikam nejedu, ale vynadala mi a tak jsem jel domů pro buchty. Byl jsem překvapený, že Petr seděl u stolu a ládoval se,

„Ahoj,“ řekl jsem a nevěděl co říci dál.

„Ahoj táto,“ odpověděl mi s plnou pusou.

„A nehltej,“ napomenula ho Marie mateřsky.

„Táto, pojedu s tebou. Kdybys potřeboval pomoci.“

Jo, to je nápad.

„Jasně, upečeme si buřty na ohýnku.“

Petr vstal ze židle.

„Užijeme si to,“ řekl prostě a já věděl, že to dělá také kvůli mně.

Dorazili jsme brzy ráno, kdy je tam nejhezčí atmosféra. Petr vyskočil z auta.

„No to je bezva, táto. Sem budu jezdit s holkami.“

„Já ti dám holky,“ řekl jsem a vytahoval jsem z kufru věci. Ta Marie!

„Dáme si čaj, ne?“ navrhl Petr, když se rozhlédl po kuchyni.

„Můžeš na něho postavit,“ souhlasil jsem.

Seděli jsme naprosto sobě a pili čaj. Venku zpívali ptáci a slunce se drala lo do místnosti okny. Takové ticho!

„Táto, kdo je ten Hrubec?“ zeptal se mě najednou.

„Ale takový starý bylinkář. Stará se nám letos o zahrádku.“

„No, mamka říkala, že je úžasný.“

„Když si to mamka myslí…“

„A tobě vadí?“

„Ne, proč?“

„No, že fušuje doktorům do řemesla,“ řekl ironicky a poťouchle se usmíval. Aha. Marie si myslí, že na něho žárlím, či co.

„Koukni, někdo sem jde.“

„Nemusím, je to pan Hrubec,“ řekl jsem a dopil jsem čaj.

Vyšel jsem před dveře. Šel důstojně, opíral se o hůl a slunce měl v patách. Jeho postava byla zahalena tím ranním oparem a já pochopil, že neunesu tu jeho velikost a prostotu, s jakou chápe této svět. Tím popírá všechno, na co jsem se já upínal a hledal ve všech složitostech. V tu chvíli mi bylo líto, že jsem se kvůli němu zlobil. Já jsem se vlastně zlobil na sebe.

„Pan doktor už přijel a se synáčkem,“ řekl a podal mi ruku, „tak co, jak se vám líbí zahrádka?“

„Je to moc pěkný. Moc jsem vám vděčný.“

„Ale copak mně. Pro mě je to radost. Ale vypadl mi pomocník. Vzal si ho pánbůh,“ řekl lítostivě a usedl na lavičku před vrátky. Tak, Uhlíř už umřel, pomyslel jsem si s lítostí. Petr vyšel ze dveří a podal panu Hrubcovi ruku.

„A, mladý muž. Jako doubek. A zdravíčko mu slouží a sloužit bude. Chlapče, jestli si to nezkazíš, budeš mít dobrou budoucnost. Jen vytrvej, buď jako ten pramen vody v lese.“

Petr pokýval hlavou a usmíval se.

„Tak pojďte na čaj a na buchtu.“

¨“A zdali pekla buchty milostpaní?“

„No jasně.“

Hrubec usedl za stůl a vzal do ruky buchtu. Rozlomil ji vejpůl.

„A bude zase dobře, bude zase dobře,“ šeptal pro sebe.

„Vy prý sbíráte bylinky,“ řekl Petr, aby asi o něčem mluvil.

„Máš zájem o bylinky? No, sbírám, sbírám a je to čím dál těžší. Už nestačím. Brzy půjdu za Uhlířem. Jen ta zahrádka tu zůstane.“

„Vyprávějte nám něco,“ zaprosil Petr.

„A co? Co chcete slyšet?“

„Něco o vašem životě a tak.“

Pan Hrubec se zamyslel. Zakousl se do buchty a zapil ji čajem.

„Tak dobře. Nebylo to vždycky lehké, ale největším úspěchem mého života byla náhoda, že jsem se přistěhoval do tohoto kraje. Nejsem původně odtud. První, druhý i třetí rok jsem trochu strádal, než jsem se naučil rozumět způsobu života, který s tímto místem souvisel. Všichni mi říkali, jaké je to půvabné místo a že jsem jako na rekreaci, ale já musel nejdřív všechno vytvořit. Největší štěstí bylo, že jsem našel v lese pramen vody, tak čisté a lahodné, že byste ji těžko jinde hledali. Byl už tehdy dost bohatý. Bál jsem se zpočátku, aby nevyschnul, když tři léta za sebou padly sucha. Musel jsem o něj pečovat a zvykl jsem si na to. Další štěstí bylo, že jsem našel místo, kde rostly krásné velké maliny a ostružiny. Využívám listy na čaj a plody zavařuji. Někdy i zavařeniny prodám, když si lidé přijdou ze vsi. Sběr hub se mi stal koníčkem i potřebou, protože mám rád prostá jídla a masa jím velmi málo. Takové živobytí mi jde velmi k duhu. Co člověk potřebuje, než střechu nad hlavou a rozumné jídlo, které ho nasytí a neotráví celý organismus. Mléko, máslo a podmáslí od sedláka.“

Odmlčel se. Petr ho soustředěně pozoroval. Vypadal, jakoby se chtěl omlouvat.

„Nejsem zvyklý moc mluvit. Lidi se mi vyhýbají a většinou jsem sám. Tak promiňte mi tu prostou řeč.“

Petr zakroutil hlavou a pohladil ho po ruce.

„Bylo to moc krásné.“

Zatímco se ti dva chystali k práci, já jsem se rozhodl, že se projdu. To ten kraj mne lákal k sobě a já poslechl vnitřní hlas. Překvapilo mne, jak svítilo slunce! Ani chladný vzduch, který dosud vanul z kopců, nebyl na obtíž. Cítím se výborně. Jakoby ze mne všechna tíha spadla. Ve srovnání s obdobím, které jsem sotva nedávno tak těžce prožíval, jsem šťastný. Ano, šťastný a nemyslím na problémy ani své, ani jiných lidí. Ať se podívám kamkoliv, ze všech stran jsem obklopen krásou přírody a léčivým tichem. Tu a tam se ještě dostaví tíseň, provázená strachem z pocitu bezvýchodnosti a neodvratitelnosti nastalého chodu současných a budoucích událostí. Ale, před mýma očima se vypínají zalesněné kopce, na jejichž vrcholcích leží sníh. Možná, že moje nadšené pocity vyplývají z toho, že celé dny, když jsem doma, hledím z okna na jeden strom a rok co rok jsem svědkem jeho vzkříšení a klesání do spánku na podzim. Ale teď, vděčně přijímám dar, který na chvíli vytrhl mou mysl z pochmurných úvah. Vím, že to nebude trvat věčně. Ale něco mi říká, že si musím takové chvíle pamatovat, abych měl později z čeho žít. Uvědomuji si, že čas se valí kupředu jako dravý proud. Unáší s sebou lidské bytosti a utápí v nesnesitelném hluku nejhlubší lidské myšlenky. A já bych tak rád, alespoň na chvíli, spočinul na tichém místě, vzdálený světu, tiše usazený na travnatém břehu, abych mohl pozorovat to ohromné divadlo s klidným úsměvem. V tom shonu měříme své životy pouze malinkým měřítkem. Odkud Hrubec a lidé jemu podobní čerpají svou velikost? Z jakého pramene? Odkud se tu bere a kam až sahá? Žije tak skromně, je nenáročný a tichý, jakoby střežil nějaké tajemství. První chvíle našeho setkání se mi vryla hluboko do paměti. A přitom jsem se s ním setkal tak neočekávaně, přišel tehdy sám. Ani se nesnažil o nějaké běžné formality. Cítil jsem, pod jeho pohledem, jak vystupují veškerá má provinění i veškeré mé nejistoty napovrch a jak odhalil jejich příčinu. Z jediného mého pohledu uhodl, jak žiji. Ale já ho nemohu následovat, i když mne to vábí vejít do jeho světa. Jak bych pak žil ve svém světě? Všechno by zaniklo, o tom jsem přesvědčen. Všechny mé, i když nyní chabé ambice, i utrpení, kterým procházím s ostatními lidmi. Můj vnitřní neklid, který se čas od času mění v hněv, by se proměnil ve snášenlivost. Je možné, docela možné, že bych život začal konečně chápat v jeho celé podstatě a nač by mi byla celá věda? A mohl bych pak vykonávat své povolání? Měl bych vůbec ještě, mezi ostatními lidmi, kteří tak nepřemýšlí, nějakou budoucnost?

Musím se vrátit, pomyslel jsem si a chvíli jsem se zastavil, abych si zapamatoval to místo a dočerpal energii. V takovém osamělém tichu v přírodě se člověk cítí svobodně. Ve společnosti krásných stromů cítím mnohem upřímnější přítomnost než ve společnosti mnoha lidí, byť jsou mi blízcí. Je příjemné jarní období, myslím si. A všude leží zbytky sněhu, přes který se už prodírá zeleň. Slunce svítí na všechno kolem. A čas tiše míjí. Minuta za minutou. Moje mysl spočívá nehybně mezi stromy. A já čekám, nyní si to uvědomuji, na příchod krásných vnitřních nálad, které se křehce dostavují a zase odlétají jako pavučiny ve větru. Jsou tak jemná a nepatrná, že se o nich nedá nahlas mluvit. Ale už mám zkušenost, že když si je v sobě nasbírám, budou v mém srdci a já získám vnitřní naději.

Došel jsem k nim přes zpátky přes kopec. Seděli proti sobě u stolu a popíjeli čaj. Můj syn, pomyslel jsem si, je nyní tou studnou, kterou je nutno naplnit dobrou a nezkaženou vodou.

„Ahoj tati,“ zamával na mě a pan Hrubec s úsměvem kýval hlavou.

„Na procházce?“ zeptal se a žvýkal přitom sousto buchty.

„Je tu krásně,“ řekl jsem a nalil jsem si z termosky trochu teplého čaje.

„Tak krásně, že se člověku ani nechce odcházet,“ řekl vážně a zadíval se na kopce.

Zahrada byla upravená a uhrabaná.

„Teď by paní mohla sázet. Bazalku, mátu, nějakou tu zeleninu na polívku a možná rybíz. Ten vám zasadím já.“

Dojedl a dopil čaj.

„Tak, abych šel domů. I moje hospodářství potřebuje trochu péče.“

Přicházelo poledne. V tom tichu bylo zase slyšet kostelní zvony. Seděli jsme se synem a mlčeli. Naše oči se najednou setkaly.

„Táto, co bude dál se Sylvou?“ zeptal se a já jeho otázku chápal jako starost o sestru. Ale, jak jsem se později dozvěděl, bylo v tom daleko víc. Byla v tom otázka, co bude, když si děti začnou žít svůj vlastní život.

„Bude žít dál svůj vlastní život. Dostuduje a bude vychovávat své dítě. My ji budeme pomáhat. Nic víc nemůžeme udělat.“

Je mi ji najednou líto. Vstávám od stolu, aby Petr neviděl slzy svého otce. Ale necítím už ten bezmocný hněv.

Celý den jsme pracovali a skoro jsme spolu nemluvili. Blížilo se pozdní odpoledne. Brzy podivná hodina soumraku zastínila kraj. Začali jsme se chystat domů. Padla na mne tíseň a obava a v tu chvíli zazvonil mobil.

„Prosím vás přijeďte rychle domů,“ volala Marie rozrušeným hlasem.

„Co se stalo?“ vyhrkl jsem a krve by se mně nedořezal.

„Sylvu odvezla záchranka. Samovolný potrat,“ rozplakala se. Celý jsem se roztřásl. Klesl jsem na lavičku. Nebyl jsem schopen ani slova, ani gesta.

„Co se stalo?“ přispěchal Petr.

Podal jsem mu mobil a Marie mu znovu opakovala to, co řekla mně. Já jsem cítil tak hroznou úzkost, že jsem byl zcela ochromen. Strach o svou dceru. Strach, který mi sevřel hrdlo a já jsem obrátil oči k nebi. Ale najednou, místo té smrtelné úzkosti, přišlo najednou zvláštní ztišení. A přes mé oči spadla clona, která způsobila, že jsem přestal vnímat okolní svět. Byl to je okamžik, jen malý okamžik.

„Jedeme,“ rozhodl jsem.

Marie seděla v křesle a v ruce žmoulala malou dětskou bačkůrku. Dívala se před sebe a oči měla zarudlé od pláče.

„Je něco nového?“ zeptal jsem se. Obrátila se ke mně.

„Bojují o její život a o život toho malého,“ řekla a sevřela bačkůrku do dlaní.

„Pojedu tam.“

„Nebudeš nic platný. Buď raději se mnou a čekejme na telefon.“

Sedl jsem si vedle ní a vzal ji za ruku. Teprve, kdy jsem viděl krabici s dětskými věcmi, které připravovala, aniž jsem si toho všiml, zachvátila mne opravdová lítost a žal, jak nikdy v životě. Objal jsem ji a rozplakal se na jejím rameni. Musel jsem to pustit ven, ten zadržovaný žal nad smrtí každého člověka, který kdy prošel naším špitálem. A opět, vzdor všemu, sedíme tu bezmocní nad osudem naší dcery a nemůžeme dělat nic, vůbec nic.

„Jak se to stalo?“

„Nevím, šla jsem za ní do pokoje, jestli nechce čaj…“

Ale nedořekla to. Obličej se jí zkroutil do bolestné grimasy a brada se rozklepala. Nemohl jsem to pochopit. Někdo cizí ublížil naší dceři a ona teď pro jedinou chvilku, platí a platí. Za sebe i za to dítě.

„Jestli je zachrání, udělám všechno, aby byl …“

Ale tuto moji myšlenku přerušil vážný hlas, který se ozýval z nitra.

„Neuděláš nic. Každý má svůj osud.“

 

Pokračování