Příběh: Jsem to ještě já - část 1.

Autor: Irena Maura Novotná | 24.12.2011 o 8:59 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  87x

Dobré a krásné vánoční ráno, byť mlhavé a byť chladné. Dívám se nyní na střechy protějších domů, na kterých sedávají v jarních a letních měsících ptáci Občas proletí kolem oken poštolka. Jinak je ticho, jakoby se očekávalo něco velkého. Dnešním dnem vám začnu vyprávět příběh na pokračování  o lásce, přátelství a moudrosti.

Drahá Marie,

napsal jsem nějaké vzpomínky na nás. Není to nic světoborného, žádné umělecké dílo. Všechno to, co jsem prožil s Tebou a bez Tebe. Chtěl bych, abys věděla, že jsem Tě vždycky miloval. Ano, miloval!

Není mi nejlíp. Pořád jsem si myslel, že moje rodina a mé zázemí i štěstí jsou nezvratným faktem a najednou tu sedím sám nad tlustým sešitem, do kterého budu psát, dokud udržím v ruce pero.  Cítím, že jsem někde udělal chybu a ta spočívá v tom, že jsem se příliš dlouho vezl na vlně klidu a pohody a nechtěl jsem si připustit, že by všechno mohlo být také jinak.

Ale nevím, zda moje láska k tobě nebyla jen představou, kterou jsem chtěl mít a ve skutečnosti jsem nedělal něco, co nemá s láskou mnoho společného. Třeba, že jsem tě nikdy nevzal na pěnou dovolenou, protože jsem dával přednost své práci. Že jsem byl netrpělivý, když jsi mne nechápala a neudělal jsem nic, abys mne mohla pochopit.

Tak to, je pravda. Vlastně jsem s Marií o sobě nikdy nemluvil. Naše rozhovory se točily kolem domácnosti a dětí, ale nikdy jsme si nepovídali tak, abychom se lépe poznali. O našich pocitech ze stárnutí. O našich pocitech z osamělosti, kterou jsme pociťovali a projevovalo se to tím, že jsme žili ze vzpomínek. Jakoby náš reálný život přestal existovat.

A přesto, má lásko, sedím nyní tady v domě, který jsi pro mne koupila a který nás odcizil a bojím se, že navždy. Dobře chápu, že lidé, kteří žijí spolu příliš dlouho, dokáží změnit své vztahy až do absurdity, dopouští se vůči sobě nespravedlnosti, krutosti a někdy se i opouští. Já to všechno chápu. Nežijeme v románech! A málokdy prožijí prozření, aby se k sobě i po nějaké době vrátili. Já nyní, když začínám psát tyto „paměti“, nemám tušení, co bude s námi.

Pokládám pero  a čtu po sobě, co jsem napsal. Mám v sobě velkou úzkost. Ne pouze kvůli Marii, ale ze všeho, co se stalo.

Najednou někdo zaklepal na okno.

„Příteli, zvu tě na malou procházku,“ volá na mne Milan a kývá hlavou. Zavřel jsem sešit a zašrouboval pero.

Otevřel dveře a vstoupil

„Tak vidím, že jsi od rána neudělal na zahradě téměř žádnou práci. A řekl jsi si, že to Hrubec všechno udělá sám,“ usmíval se.

„Nezlob se, Milane. Ale nějak jsem se zastavil. Něco si píšu.“

„No, tak piš. Však není zle.“

„Dáš si čaj?“

„Dám, to víš, že dám. Venku je horko a nechci být studenou vodu.“

Sedl si na židli a složil ruce na stůl. Bylo takové ticho! Nedá se vylíčit. Ticho, které člověk potřebuje, když příliš hlučně mluví jeho vnitřní hlas.

Nalil jsem mu čaj a podal chléb a med.

Když jsem byl mladý, zdálo se mi, že pomalu ubíhá a nyní je to naopak a tak se dívám, jak ráno přechází do dopoledne a poledne a den se pak schyluje k večeru. Každá hodina něco zvláštního přináší, i když je to sotva zachytitelné lidským rozumem. Některé události jdou mimo něj. Nelze je předvídat, nelze se na ně připravit a těžko lze jejich průběh ovlivňovat. Jakoby si je člověk nastavoval daleko dřív, než přijde na ně řada!

Je mi teď padesát pět let, což je zřejmě věk vrcholu života. Možná, že moje rodina, tedy žena a děti, ode mne očekávají, a musím říci, že právem očekávají, že budu vždy tam, kde mne chtějí mít a řešit všechny problémy, které si přinesou domů z práce nebo ze školy. Já jsem však unavený a často si ani sám neumím poradit. A fyzické síly také ubývají, to vím zatím jen já. Moje děti jsou velmi aktivní a chtějí v létě i v zimě jezdit na hory a pěstovat všelijaké sporty. Ne, že bych nechtěl s nimi měřit síly, ale nechci jim vysvětlovat, jak jsem unavený, vnitřně nejistý a někdy i depresivní. Mám je rád a netoužím se svěřovat s problémy stárnutí dřív, než je přejde opojení z mládí.

V práci se držím, to je pravda, ale jsem už nevrlý na kolegy a na pacienty. Jsem nervózní z malicherných stížností, z lidí, kteří mi cpou bonboniéry a myslí si, že zaplaším smrt anebo způsobím zázrak.

Na zázraky totiž nevěřím. Ani nevěřím všelijak mysticky zaměřeným lidem, kterým zase důvěřují mí pacienti nebo jejich rodinní příslušníci. Já je chápu. Ale jsem svým způsobem a také z jejich pohledu přízemní tvor, který věří jen tomu, co je vědecky prokázáno. Bohužel i pro mne, protože bych moc rád uvěřil, že lze stárnutí pozastavit a ještě nějakou dobu nemít úzkosti z každé změny v psychice nebo z dosud neznámých tělesných potíží. Ale i když dokážete potlačit viditelné symptomy stáří, tělo se podrobuje věku, opotřebovává se a sem tam i přestává fungovat. Někdy se chaoticky prohrabuji v literatuře a začínám zjišťovat, že nevnímám slova a významy těch chytrých vědeckých článků. Ztrácím souvislosti. Není to jen moje vina.

Celý svět, jak to tak pozoruji, ztrácí kontinuitu s filozofií, která ho učinila v nějakých časových zlomech lidštějším a já jsem přesvědčen, že brzy se lidé začnou zase ohlížet a hledat východiska z nouze a tím nemyslím nouzi hmotnou, ale nouzi mravní. A proto jsem tak v tomto směru klidný. Nemusím se o nic starat, všechno přijde samo.

Nevyhledávám filozofy, kteří by mi odpověděli na otázky, které si kladu každý den, když stojím ráno před zrcadlem a pozoruji svou tvář. Moje žena je o sedm let mladší než já a trápí se, aby potlačila droboučké vrásky, které ji sluší, zabarvila šediny, které se mi zdají roztomilé a uhladila faldíky, které se jí začínají tvořit na bříšku a jsou tak měkké a důvěrné. Nechápe, že ji miluji a obdivuji takovou, jakou se neodvratně stává. Neodvážím se říci nic proti těm záhadným krabičkám s krémy a séry, kterými se každý večer patlá. Zlobila by se. Jak bych si přál, aby mi rozuměla. Aby chápala ty věci, jaké se dějí se mnou. Ale ona si se mnou už nepovídá, jako dřív. Potřebuji, aby si se mnou povídala o lidských věcech. Zlobí se, že jsem se přestal dívat na televizi. Nestojím o to věčné zabíjení, nereálné lásky a neustálé omílání politických zpravodajství. Nejdřív jsem si myslel, že budu sledovat zprávy a provádět analýzy, ale pak jsem zjistil, že taková namáhavá činnost nezmění ani svět a ani mne samotného. A tak jsem se obrátil sám k sobě. Myslíte si, že jednoduché najít sám sebe? Je to těžká cesta a nemusí vždycky dopadnout dobře. Je pošetilé si myslet, že takovým výletem do vlastního nitra člověk zmoudří, že nalezne moudrou a vyspělou bytost, s kterou bude sdílet jakési vnitřní já v jednotě. Pochopil jsem, že jsem s tím měl začít dřív a ne až teď, když pociťuji vyčerpanost, prázdnotu a nespokojenost. Bude to dlouhá cesta, uvažuji a přemýšlím, jak se zbavit pocitu darmošlapa. Já proplouvám životem, místo toho, abych ho žil. A myslím si, že je to zbytečné si dávat práci sám se sebou. Hledám spíš ta proti, než ta pro a přitom cítím bytostně nutnost něco se sebou udělat.

Moje žena je na tom lépe. Je sama sobě koníčkem. Stará se o domácnost a dvě děti, stará si o mně. A já pasivně přijímám ten život, jaký jsme si společně vyrobili. Dřív mi to připadalo samozřejmé. Dnes nevím, po těch letech manželství, jaký to má všechno smysl. Ztrácím se v každodenních rituálech a stereotypech a jsem si plně vědom, že jsem jejich konzumentem, nikoli strůjcem. Najednou mi to vadí a nemám odvahu se vzepřít. Ale já, bohužel pro mne, nemám žádný nápad, jak učinit náš život zajímavým a inspirativním. Ale jak jsem řekl, jsem unavený a nechci se pouštět do změn. Myslím, že bych neměl vůli je dotáhnout do konce, a proto mlčím a čekám, doufám a věřím a nevím komu nebo čemu.

Je někdo schopen odhalit, v této hektické době, co je důležité nebo nejdůležitější? Jsem přesvědčený, že hledání nějakých hodnot a jejich prosazování je velkou komplikací, která se mi může vymstít tím, že ztratím své pohodlí, klid a jistotu, která je uvnitř toho navenek nudného stereotypu.

Takže to jsem já!

Pokračování příště

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Útok pri istanbulskom štadióne neprežilo 38 ľudí

K útoku sa nikto neprihlásil, stopy majú ukazovať na Kurdskú robotnícku stranu.

PLUS

Na trhu platí: Zmanipuluj, čo môžeš a urvi, čo sa dá

Marketing je vojna vedená mierovými prostriedkami.

KULTÚRA

Vybrali sa na nebezpečnú púť za úžasným jedlom

Niekoľko rokov vchádzali do arabských kuchýň, kde sa dozviete aj to, čo nechcete.


Už ste čítali?