Milenka mého manžela

Autor: Irena Maura Novotná | 21.12.2011 o 23:28 | (upravené 21.12.2011 o 23:37) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  170x

Za paní Jankovcovou nikdo nechodí na návštěvy. V době návštěv se vytrácela do parku a tam seděla a dívala se do stromů. Byla hodná, mírná, smířená. Povídka je psána v ich-formě. Motiv je ze života.

„Co vy tady tak sama?“ zeptala jsem se, když jsem ji našla na „její“ lavičce a přisedla si k ní.

„Ale to víte, manžel má mnoho práce, nemá čas. Máme velkou firmu. A nechce Honzíka rozrušovat. Pořád mu slibují, že se brzy vrátím domů,“ usmála se hořce.

„Ale pan primář říkal, že se to zlepšuje,“ řekla jsem a položila jí ruku na rameno, „myslím, že se vám hodně věnuje. Chce, abyste se vrátila do normálního života. A vy to dokážete.“

„Tak to ano, to víte, je to nevypočitatelné. Kdopak by si pomyslel, že zrovna já …“

Zvedla oči do koruny stromu a cítila jsem, že se chvěje, ne zimou, ale lítostí, jako všichni pacienti, kteří marně čekají na své blízké. Znám to, některé už rodiny odepsaly, někteří jsou zase lhostejní a nechtějí, aby je druzí obtěžovali, jiní zase pookřejí, když uvidí ve dveřích svou rodinu a přátele.

„Ale i kdyby se to všechno zlepšilo a já mohla domů, asi bych teď všechno změnila. Všechno.“

„Mně můžete všechno říci. Nenoste v sobě zbytečné zátěže. Třeba bych vám uměla poradit.“

„Máte zkušenosti s nevěrou?“ zeptala se.

„Ne,“ řekla jsem po pravdě, “a víte co? Pojďte se mnou do pracovny zdá se mi, že se trochu ochladilo a promluvíme si. Dáme si kávu.“

Přikývla a zvedla se z lavičky. Všimla jsem si, že zase zhubla, sice ne nijak nápadně, ale dalo se to poznat. Vešly jsme do pracovny a postavila jsem na kávu.

„Vypravujte, ráda si vás poslechnu.“

„Ještě jsem to nikdy nikomu…“

„Nebojte se,“ řekla jsem.

„Byly doby, kdy jsme žili od výplaty k výplatě,“ začala vyprávět a odmlčela se. Soustředěně míchala kávu a zřejmě se rozhodovala, zda bude pokračovat. Pak zvedla oči a chvíli se na mne dívala, jakoby váhala, zda ji pochopím. Usmála jsem se.

„A pak najednou dostal šanci od svého bývalého kolegy. Byl úplně celý změněný, když plánoval, jakou zbuduje firmu a že se nemusím obávat, protože ještě umí obchodovat. Bála jsem se odlepit od našeho života a tušila jsem, že se mnoho věcí změní, ale měla jsem záruku, že mne miluje a že to tak bude trvat dál, i když změníme svůj dosavadní způsob života. Narodil se nám Honzík, zrovna v té době, kdy dostal první zakázky. Nevím proč, ale čekala jsem pořád nějaké problémy, byla jsem nejistá, ale nedávala jsem to najevo.“

„Někdy si člověk dělá zbytečné starosti a zbytečně si kazí dny, které by jinak prožíval v pohodě,“ namítla jsem přátelsky.

„A jednou odpoledne, byla neděle, zrovna jsem uklízela nádobí, když zazvonil telefon. Myslela jsem si, že je to Ruda, že zase řekne, že má práci a že přijde později. Měli jsme totiž jet k jeho rodičům, kteří měli Honzíka na hlídání. Utřela jsem si ruce do utěrky a telefon jsem zvedla. Než jsem se stačila představit, ozval se hlas ženy.“

„Rudo, jsi to ty? Kdy přijdeš? Nemohu se tě dočkat.“

Chvíli jsem váhala s odpovědí, ale pak jsem řekla, že je to nějaký omyl a zavěsila jsem. Nikdo si neumí představit, co jsem v tu chvíli prožívala. Hanbu, zlost, lítost. Podle hlasu to byla mladá žena. Už jsem měla v ruce mobil, že Rudovi zavolám, ale pak jsem se ovládla. Ještě ne, pomyslela jsem si, ještě to nechám chvíli dozrát. Za chvíli telefon zazvonil znovu. Zvedla jsem ho.

„Rudo, jsi tam?“ ozvalo se znovu takovým mazlivým tónem.

„Dobrý den, tady Jankovcová. Manžel není doma. Přejete si něco?“

Na druhé straně zavládlo ticho.

„Halo, přejete si něco?“

„Chtěla jsem mluvit s Rudou. Promiňte. Mohu mu nechat vzkaz?“

„Prosím.“

Zase chvíli ticho, slyšela jsem jen její dech.

„Tak prosím, nemám čas, mluvte nebo zavěsím.“

„Ať mi zavolá,“ řekla a položila telefon.

Vzala jsem do ruky mobil a zavolala jsem mu. Bylo obsazeno. Za chvíli jsem mu zase zavolala. Chvíli zvonil, než přijal hovor.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Ahoj. Promiň, zdržel jsem se v kanceláři. Za chvíli přijedu.“

„Volala nějaká slečna, nepředstavila se, ale naléhavě mne žádala, abys ji zavolal, Nemůže se tě dočkat. Asi víš, kdo volal.“

Na druhé straně bylo najednou ticho, ale pak řekl, že to vyřídí a pak přijede.

„A co jste si pomyslela?“ zeptala jsem se.

„Vůbec nic, nějak jsem otupěla. Uvařila jsem si kafe, popíjela ho a dívala jsem se do okna. S takovým problém jsem neměla zkušenosti a nevěděla jsem, co mám dělat. Rozhodla jsem se, že se nebudu na nic ptát, protože kdyby začal vykládat, co bylo a je, pak bych mu věřila ještě méně. Jen jsem si říkala, že se musím připravit na velké problémy. A řešit je sama. Nikomu nesmím nic říkat. Jsem přeci velká holka, ne?“ usmála se a uhladila na spánku vlasy.

To říkala vždycky, když upadala do smutku.

„Přijel za dvě hodiny po tom telefonu. Bála jsem se na něho podívat, abych nepoznala, že byl s jinou ženou. To každá na tom svém vidí. Zeptala jsem se, jestli chce jíst, přikývnul, tak jsem mu prostřela. Umyl si ruce, sedl si ke stolu a vzal do ruky příbory. Pochopil, že je zbytečné mi něco vysvětlovat a tak mlčel. A to jeho mlčení bylo jasnější než věrohodné vysvětlení. Sevřelo se mi srdce. Ale postavila jsem na stůl minerálku se sklenicí a nesedla jsem si, poprvé za naše manželství s ním ke stolu. Ne, necítila jsem k němu žádnou ošklivost, zlobu ani nenávist, ale obrovskou prázdnotu, která najednou mezi námi vznikla. Pak vstal a napřáhl ruku, chtěl se mne dotknout a já jsem instinktivně uhnula před jeho dotykem, až mne to zamrzelo.

„Víš …“ začal, ale já ho umlčela.

„Nic nevím a vědět nechci. Své záležitosti si vyřiď sám. Nechci mít s tím nic společného. A pokud to nebudeš schopen vyřešit, Rudo, tak se rozvedeme a rozdělíme si majetek, samozřejmě. Honzíka můžeš vídat a já doufám, že se o něho postaráš. To je všechno, co mohu k tomu dodat. Doufám, že mne ušetříš dlouhého čekání a rozhodneš se brzy.“

„A co on na to?“

„Uvědomil si, že přijde o polovinu firmy a o domov. V tu chvíli si dokázal spočítat, co ho rozvod bude stát a hlavně všechny jeho sny, jejichž splnění jsem mu dopřávala, protože jsem se mu do ničeho nepletla. Ale chlapi v určitém věku, kteří se zapletou s mladou ženou, jsou schopni leccos obětovat. I pro ty chvíle, než budou třeba odkopnuti, zavrženi. To jsem dobře chápala, ale nemínila jsem ji v tom pomáhat. Dala jsem najevo, že nebudu dělat žádné problémy a že můžeme jeho lásku snadno vyřešit, protože mi na něm už nezáleží.“

„A byla to pravda?“ usmála jsem se.

„Jen zpola. Spíš jsem si ho přestala vážit a myšlenka, že se miluje s jinou ženou, mne od něho velmi odpuzovala.“

Jeli jsme pro Honzíka a celou cestu jsme mlčeli. Byla jsem zvědavá, kdo to je, jak vypadá, co má víc, než já a uvědomila jsem si, že i kdybych měla stokrát navíc, přesto ona bude nade mnou vítězit, alespoň po tu dobu, co ji bude chtít a také z toho důvodu se mi začal protivit. Z toho úžasného chlapa se stal obyčejný samec a to jsem nemohla přenést.“

„Víte, paní Jankovcová, hodně žen prožívá to samé. Ale ne každá spáchá sebevraždu. Proč jste to udělala? Vždyť jste měla docela dobrou perspektivu. A dítě. Copak jste na něho nemyslela?“

„Po čase,“ pokračovala, „se dostavila bolest. Sžíravá, odporná, pak jsem ztrácela motivaci něco dělat, začala jsem zapomínat, co jsem kam dala a jednoho rána jsem neměla už vůli vstát. Je to něco, jako bych vnitřně ochrnula. Chápete?“

„Ano, chápu.“

„V poledne se mi podařilo vstát s postele a napít se vody. Byla jsem jak mimo sebe. A tak jsem si řekla, že mám jedinečnou šanci ještě o sobě rozhodnout dřív, než o mne rozhodne někdo jiný. I kdybych měla spoustu peněz, i kdyby se Ruda ke mně vrátil, už by to nic neznamenalo. Netoužila jsem po ničem jiném, než sebrat vůli a udělat to. To byla má myšlenka, jediná, která se dostavila, ale jak, to jsem už neuměla řešit. Říkala jsem si jen, počkám, počkám a vrátila jsem se do postele. Přišel k večeru, slyšela jsem, jak otevírá dveře. Nerušil mne, jen jsem slyšela jeho kroky a pak zase tiché zaklapnutí dveří. Přála jsem si to udělat, to byla jediná myšlenka, která byla jasná. A tak večer se to stalo a od té doby tu jsem a nic nového se neděje.“

Po tom vyprávění, co jsme se rozloučily, mne popadla úzkost a neklid. Všechno mohlo být jinak, kdyby se začala bránit a jednat. Ale ztratila ho ve své mysli a citově dřív, než vůbec došlo k rozhodnému kroku z její strany. Jen velká bolest a úzkost ji dohnala ke krajnosti, ale ne už proto, co se mezi nimi stalo, ale proto, že ztrácela nad sebou vládu. Jen se možná projevilo to, co měla v sobě zakořeněno, co si přinesla na tento svět. Už nikdy nebude taková, jaká bývala, vyhasla v ní možnost prožívat radost.

 

Za několik dní po tom rozhovoru přišel její manžel za panem primářem se zeptat, jak její léčení pokračuje. Zavolal mne k tomu. Viděla jsem ho poprvé. Dobře oblečený, sebevědomý a povznesený.

„Jde mi o právní věci, víte?“ vysvětlil svou otázku.

„Ale v tom vám neporadíme. Pokud se chcete zeptat, zda vaše žena bude schopná vést normální život, pak říkám ano. Pokud se pokusíte ji zbavit svéprávnosti, ostře se proti tomu postavím.“

„Jde tu o firmu, abyste rozuměl. V případě rozvodu jí patří polovina a syn je nezletilý. Tak se potřebuji rozhodnout. Víte, ona byla vždycky trošku mimo. Ale to jste už snad zjistili.“

„Ne, to jsme tedy nezjistili. Je to normální, inteligentní osobnost. A myslí, že připravená i podstoupit rozvod. Nakonec, pokud vím, stane se majitelkou poloviny firmy, kterou může prodat nebo si ji ponechat, jak se rozhodne. A ona se rozhodovat může a po čase bude zcela schopná dál vést život jako všichni lidé. Máte ještě nějaké dotazy?“

„Přítelkyně je těhotná,“ řekl, „musím tu věc řešit.“

„Přijďte za týden a promluvte si se svou manželkou, ano?“

Přikývl, rozloučil se a odešel. Ne za ni, ale směrem k přepychovému autu, v kterém nepřijel sám.

„Všivák,“ řekl pan primář tiše.

Když odešla z naší kliniky, dlouho jsem o ní neslyšela. Někdy se pacienti hlásí, jen tak z vděčnosti. Uběhly dva roky. Nemohla jsem ji pustit z mysli, možná proto, že její příběh byl tak přilnavý k mysli a mohl se stát každé ženě, i konečně mně. A pak se ozvalo tiché zaklepání na dveře mé pracovny.

„Dál,“ řekla jsem.

„Dobrý den,“ zval se známý hlas a já jsem se otočila. Ve dveřích stála žena a usmívala se na mne.

„Paní doktorko, vzpomínáte si na mne?“

„Ano, vzpomínám,“ vyskočila jsem ze židle a šla ji vstříc, „paní Jankovcová.“

„Přinesla jsem vám dárek,“ řekla a sáhla do kabelky, vyndala pouzdro, v něm byl jemný řetízek s přívěskem mého znamení.

„Ale to si od vás…“

„Ne od pacientky, ale od přítelkyně. Máte přeci svátek,“ mrkla na mne.

Posadila se, uvařila jsem kávu.

„Tak, jak se vám daří?“

„Výborně, paní doktorko. Jsem šťastná, spokojená, Honzík roste a Ruda koupil nový dům, Tak se zařizujeme.“

„Vy jste se nerozvedli?“

„Ne, nakonec se zjistilo, že to dítě není jeho. A tak jsme se rozhodli, že zůstaneme spolu. On kvůli firmě a já kvůli Honzíkovi. Naše vztahy jsou korektní. Láska je hloupost. Stejně ji vždycky něco převálcuje. A bez ní se dá taky žít, nemyslíte?“

Rozloučila jsem se s ní a slíbily jsme si, že se navštívíme. Dívala jsem se za ní, než červené stopky jejího auta mi zmizely z očí.

„Ne nemyslím,“ zašeptala jsem si pro sebe. Ale jistá jsem si v té chvíli nebyla, Však život ukáže, pomyslela jsem si, protože jsem byla ještě zamilovaná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Útok pri istanbulskom štadióne neprežilo 38 ľudí

K útoku sa nikto neprihlásil, stopy majú ukazovať na Kurdskú robotnícku stranu.

PLUS

Na trhu platí: Zmanipuluj, čo môžeš a urvi, čo sa dá

Marketing je vojna vedená mierovými prostriedkami.

KULTÚRA

Vybrali sa na nebezpečnú púť za úžasným jedlom

Niekoľko rokov vchádzali do arabských kuchýň, kde sa dozviete aj to, čo nechcete.


Už ste čítali?