Tajemný kartář

Autor: Irena Maura Novotná | 18.12.2011 o 21:21 | (upravené 19.12.2011 o 9:54) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  116x

Hana a Jiří. Dva lidé, kterým osud nepřeje. Právě prožívají situaci, kterou lze nazvat – beznadějná láska. Nyní sedí ve velkém pokoji a mlčí. Ještě se nechtějí spolu loučit. Ale ví, že každou hodinou jsou blíž ke chvíli, kdy je čas rozdělí.

 

Mají za sebou roky, v kterých se snažili posilovat své city a pochopit svoje poslání jednoho vůči druhému. Uplynuly jako voda v řece a nyní zjišťují, že pro ne není řešení. Jiří se rozvést nemůže. Jeho žena je na něho odkázaná, je na něm i závislá stejně jako na alkoholu. Jiří neví, co si počít. Byla již dvakrát na odvykací kůře, nic nepomohlo. Klára je neukázněná, sobecká a neumí se o sebe postarat. Každý by mu řekl – to jsi měl vědět, když jste se brali. Ale Jiří nemůže přiznat před druhými lidmi, jak byl do Kláry vášnivě zamilovaný a jak si bláhově myslel, že ji láska napraví. Naopak, uškodila ji. Neměl to srdce ji opustit ani tehdy, když poznal Hanu, ani tehdy, když mu lékař řekl, že Klára se už nezmění. A tak se zrodil podivný trojlístek – Hana, ušlechtilá a věrná žena, která Jiřího miluje celým srdcem a duší, Jiří, který si zkomplikoval život tím, že si neuměl vybrat správnou cestu a Klára, nešťastná oběť nebezpečného návyku na alkohol. Z jistého pohledu, lze říci, že máme na scéně tři lidi, kteří vyrovnávají svou karmu.Podaří se jim to a nebo budou volit slepé cesty a chodit kolem bludných kořenů?

Právě při této schůzce, jediné za dlouhou  dobu, si museli říci – ne, není to možné.

Hana měla chuť ho vzít za ruku, ale neučinila tak, protože věděla, že by ji neodtáhl. Všechno jejich utrpení by začalo znovu a oni neznají cestu. Chtěla ho na rozloučenou obejmout. . Vážně se na ni díval a pak vztáhl ruku k bundě, která poslušně visela na ramínku. Neřekla - neodcházej. Chtěla to mít už za sebou. Protože až do krku stoupal pocit hluboké tísně a strachu, že se propadne do nicoty.

"Jsi krásná," řekl jí tiše a políbil ji do vlasů, "zůstaň taková. Naše naděje ..." Zlomil se mu hlas. Vyhlédla za ním z okna. Ještě slyšela, jak chvátá ze schodů. Pak vrzly venkovní dveře a uviděla jeho postavu v tom příšeří, jak míří k autu. Neotočil se. Věděla, že kdyby to udělal, že by se vrátil. Ale oni se tak rozhodli. Jsou rozumní lidé. Vnitřně tuší, že jejich vztah, byť je sebekrásnější a sebe hlubší, nesmí být založený na neštěstí jiných lidí. Nemohla Kláru nenávidět, spíše ji litovala. Nyní musí zpět do svého života a začít rozumně žít.

 

Na stole zavoněla bílá káva a na talířcích byly nakrájeny úhledné plátky bílé mandlové vánočky. Tak si to představovala, že ji uvítá dům její tety, jediného člověka, který ji v životě zbyl.

„Je dobře, že jsi přijela, Haničko. Už jsi nás dlouho nenavštívila."

„Chtěla jsem už přijet dřív, ale nějak mi to nevycházelo," řekla Hana popravdě. Nechtělo se jí lhát .

„Vezmi si," pobídla ji. Hana ulomila kousek pečiva a než ho donesla k ústům, zazvonil dole, u hlavních dveří, zvonek.

„To bude asi listonoš," řekla teta. Vstala a šla k oknu. Poodhrnula záclonu a vyhlédla. Pak se obrátila k Haně.

„Á, to je náš starosta. Úplně jsem na něho zapomněla. Jen si něco vyřídím."

„Vezmu si to do svého pokoje, teti. Vyřiď si, co potřebuješ."

Zprvu si myslela, že se ji svěří se svým trápením, ale ještě není ta pravá chvíle.

 

Jiří odemkl dveře a vstoupil do bytu. Klára seděla v křesle a dívala se na televizi.Ani se neohlédla, když se zeptala, kde byl.

„Něco si vyřídit," odpověděl. Viděla, že zase popíjí.

Stokrát ji prosil, aby přestala pít. Ale všechno bylo marné. Od té doby, co oba zjistili, že nebudou mít nikdy děti. Klára už neměla důvod, jak tvrdila, se nijak omezovat. A také si dobře spočítala, že není schopen zatím žít bez podpory jejího otce. Umělcům trvá dlouho, než se svou usilovnou prací uživí. Klárčin otec zase věděl, že je Jiří čestný a poctivý člověk a Klára je vedle něho dobře zajištěná. Jiřího utrpení kompenzoval tím, že mu dopřával slušnou finanční podporu.Zvykl si na vysoký standard i na to, že je ve vlivných společenských kruzích dobře přijímán. Co by z něho bylo, kdyby se s Klárou rozvedl? Neměl žádnou jinou existenci zcela jistou. A nakonec by byl Haně jen na obtíž.

 

Hana nyní sedí v křesle a zkoumá své pocity. Nedovede si  vysvětlit, proč k němu cítí tak silnou lásku . Ví, že to není sobecký strach z osamění, ví, že to není ani tělesnou touhou, kterou k němu chová. Ale, neumí si to vysvětlit.

„Haničko, už odešel, pojď si sednout do jídelny, je tam tepleji," řekla mezi dveřmi teta a těmi slovy jí vytrhla ze zamyšlení.

Hanička pokývla na souhlas a nesla si kávu a talířek s nedojedenou vánočkou do jídelny. Sedla si a těžce si povzdechla.

„Tebe děvče něco trápí. Nechceš si o tom promluvit ?"

Byla to lákavá nabídka, ale Hana nevěděla, jak začít. Vždyť o tom nikdy s nikým nemluvila a třeba se jí nepodaří všechno jasně vysvětlit tak, aby dostala radu.

„Zkusím to, ale nevím, jestli budu schopná to všechno vysvětlit."

„Jen to zkus a uvidíme," usmála se teta.

A tak ji vyprávěla svůj příběh. Chvílemi se zarazila, protože jí připadalo hloupé líčit své city tak otevřeně. Ale teta jí očima povzbuzovala.  Když Hana skončila, bylo jen slyšet tikat hodiny na krbové římse. Upřela oči do oken, aby se nedívala jen tak do prázdnoty.

„ Takový osud!“ řekla teta.

„Co mám dělat? Nedovedu si bez něho svůj život představit, sama si neumím vysvětlit ten cit, který mne zaplavuje a zároveň – ničí.“

„Jako byste všichni tři byli v poutech, nikdo nemá sílu je přetrhnout.“

„Ano, teto, právě jsi to vystihla. Jsme každý spoutáni a není cesta ven.“

„Ale ty mluvíš jen o citech. O lásce, o potřebě. Jsou však i jiné cesty k lásce, která dojde naplnění. Nemyslíš si?“

„Nevím. Vidím jen jeho. Ztrácím se v tom.“

„Pravda je třeba daleko obyčejnější. Daleko jistější, než prožívání citů a oddávání se jim.“

„Už jsem to jednou prožila,“ řekla tiše.

 

Hana nechce vzpomínat na svou první lásku. Všechno se v ní svírá. Ale nemůže zapomenout.. Jako mladá studentka podlehla naléhání o něco staršího muže, který právě dokončil práva. Vdala se za něho. Byl to vášnivý vztah. Ale Honza, její manžel, stále oddaloval založení rodiny. Ani dva potraty, ke kterým ji dohnal, nebyly pro ni dostatečným, důvodem s ním skoncovat. Pořád věřila, že se všechno urovná. Honzův otec, známý právník tomu manželství nepřál a spíš nutil svého syna, aby si spíše hleděl své kariéry.

„Jak začneš vydělávat, můžeš si dovolit mít rodinu. Teď by tě starosti o ni táhly ke dnu a nakonec bys skončil jako úředníček v pojišťovně.“

Manželství skončilo na tom, že si Honza zvolil cestu kariéry, která se mu náhle nabídla.Hana si myslela, že za tím vším stál jeho otec, zvláště, když se brzy po rozvodu Honza oženil z dcerou vlivného muže.

Až do té doby, než se setkala s Jiřím, nikoho nehledala. Pasivně se poddala svému osudu a tím si zavřela cestu k dalším, šťastnějším možnostem.

 

„Co když je Jiří stejný jako Honza?“ zeptala se teta, která dobře tušila, do jakých myšlenek se Hana ponořila.

Hana si tohle nepřipouští. S Jiřím spojuje svou budoucnost. Naléhavě na ni dorážejí myšlenky, které patří jen jemu. Miluje ho.Je si tím jistá a co potřebuje jiného ke štěstí? Všechno láska nakonec vyřeší. Láska je naděje, síla, která přemůže všechny překážky.

„Nebuď smutná,“ těší ji teta, „všechno může být úplně jinak. Každému  je naděleno to, co si zaslouží. Třeba se ani nenaděješ a všechno vezme náhlý obrat, ani nebudeš vědět jak.“

„Ni jiného si tolik nepřeji, než řešení pro mne i pro ty druhé,“ zašeptala Hana a cítila, jak to přání ji celou prostupuje a přináší ji náhlý klid a pocit jistoty.

 

Cesta se pomalu zatáčela k mostku, který postavili přes malou, ale dravou říčku. Hana se myšlenkách pomalu blížila k pěknému lesoparku. Pár laviček stálo podél široké cesty a nad nimi se skláněly větve starých stromů. Všimla si, že na jedné sedí nějaký starý muž. Mezi kolen mu seděl malý bílý pes.  Když se blížila, otočil k ní hlavu. Usmála se na něho, protože jí připadlo, že se na ni přátelsky dívá.

„Ty jsi ale hezký pejsek," řekla mu a on zavrtěl ocasem.

„Je moc hodný," řekl starý muž a pohladil ho po hlavě.

„Někdy jsou zvířata lepší než lidi," vyklouzlo jí mimoděk.

"Jo, jo, někdy se tak přihodí. A přisedněte si." 

Chtěla si popovídat a proto usedla. K němu na lavičku.

„Jak říkáte, mladá paní. Zvířata jsou vděčná, lidi nevděční. Každý to má nějak vyměřeno. A spravedlivě.“

„To není pravda,“ řekla Hana, „můj osud spravedlivý není.“

„To se uvidí,“ řekl s úsměvem.

Vytáhl z kapsy staré karty, svázané tkaničkou.

„Vyložím vám karty," řekl, " jestli chcete."
“Ano," vydechla. Cítila, jak se vnitřně chvěje nedočkavostí.
“Vaše minulost, to je velká škola. Láska, která odpouštěla a byla zrazena. Obětovala jste všechno. A přesto vaše oběti nebyly naplněny. Nenašla jste žádnou přátelskou pomoc. Ale nelitujte, protože vaše cesta měla pokračování. Naplnila jste svůj život a byla jste docela spokojená. A pak přišla další osudová chvíle. Setkala jste se s mužem, který však vám také nic dobrého nepřinesl. Opakuje se znovu vaše minulost v pocitu nenaplnění. Ten muž není volný a váhá. Z jedné strany ho láká se s vámi stýkat, z druhé strany je připoutaný k majetku, pohodlí a úspěchu. A ten neopustí, protože vy nejste ta pravá. Ale nezoufejte, mladá paní, protože vás brzy potká odměna za vaše utrpení a osamělost. Bude to láska, která konečně bude opětována. Váš život se změní k nepoznání. Bude konec všem zkouškám."

Hana strnula.

„Nebojte se, váš osud se naplňuje.Řešení přichází.“

 

Byla už skoro tma, když se vracela. Nyní se cítila klidná.Vstoupila na přechod. Někdo na ni zavolal. Nerozuměla. Otočila se, ale bylo už pozdě. Skřípot brzd, výkřiky lidí a tupá bolest. 
Pak tma ......

"Chudák holka, nic pěkného nezažila," řekla teta, když se vraceli z Hanina pohřbu. Ale měla hezký pohřeb," odpověděla sousedka, která se také přišla podívat.

„Tolik si přála, aby se její problémy už vyřešily. Myslím, že na zemi by toho nikdy nedosáhla. Ztratila důvěru i sílu všechno těžké, co prožívala, překonat.“

„Jo,jo. Někdy ani člověk neví, o co si vlastně svými přáními koleduje.“

Teta cítila, jak si přeběhl mráz po zádech. Uvědomila si, že Hana svým přáním zlomila cestu svého osudu, který mohl pokračovat úplně jinak a možná i šťastněji.




 

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

SVET

Útok pri istanbulskom štadióne neprežilo 38 ľudí

K útoku sa nikto neprihlásil, stopy majú ukazovať na Kurdskú robotnícku stranu.

PLUS

Na trhu platí: Zmanipuluj, čo môžeš a urvi, čo sa dá

Marketing je vojna vedená mierovými prostriedkami.

KULTÚRA

Vybrali sa na nebezpečnú púť za úžasným jedlom

Niekoľko rokov vchádzali do arabských kuchýň, kde sa dozviete aj to, čo nechcete.


Už ste čítali?